Obrovitá zářící koule vrhala do prostoru mdlé světlo barvy topasu – ale slunce to nebylo. To byl jen způsob, jak tato planeta klamala lidi. Teprve z nízké oběžné dráhy se dalo rozeznat, že je to obyčejný svět v podvojné hvězdné soustavě a nikoli její třetí slunce. Nejdříve se zdálo, že na takové planetě určitě nemůže nic žít, tím méně lidské bytosti. Jenže obě hvězdy třídy G1 a G2 obíhaly kolem společného středu s podivuhodnou pravidelností a Tatooine kroužila kolem nich dostatečně daleko, takže se vytvořilo celkem stálé, ačkoli značně horké klima. Větší část povrchu tohoto světa byla pokryta vyprahlými pouštěmi, a jeho neobyčejný hvězdný svit byl důsledkem dvojího Slunečního záření, které dopadalo na písečné plochy bohaté na sodík. Toto světlo náhle zazářilo na tenkém povrchu kovového objektu, který se chvatně blížil atmosférickému obalu.

V nepravidelnosti kurzu galaktického křižníku byl záměr.

Nezavinilo ji nějaké poškození, nýbrž naopak – snaha se poškození vyhnout. Dlouhé pruhy silných energetických výbojů těsně míjely jeho věž, pestrobarevné mračno zkázy, připomínající hejno parazitních rybek, které se snaží přilípnout se k velkému nevlídnému hostiteli.

Jednomu ze zkoumavých, tápajících paprsků se podařilo dotknout prchající lodi. Udeřil do jejího hlavního solárního stabilizátoru. Drahokamům podobné střepiny kovu a plastiku se rozlétly do prostoru, když se horní okraj stabilizátoru rozpadl. Loď se viditelně otřásla.

Náhle se objevil zdroj těchto mnohonásobných energetických výbojů – majestátný císařský křižník, jeho mohutný obrys naježený tucty palebných stanovišť. Jakmile se křižník přiblížil, z kupolí přestaly tryskat paprsky. Na zasažené menší lodi bylo dál vidět pokračující výbuchy a plameny. V absolutním chladu vesmíru stanul křižník po boku zraněné kořisti.

Další tlumený výbuch otřásl lodí, ale pro Artoo Detoo ani pro Threepio to moc tlumeně neznělo. Otřesy jimi v úzké chodbě pohazovaly, jako by byly vyběhaným ložiskem ve starém motoru.

Kdo by se na ně podíval, usoudil by, že vysoký, člověku podobný stroj Threepio je tu pánem, kdežto podsaditý třínohý robot Artoo Detoo je jeho podřízený. Threepio by se takovému nápadu pohrdavě vysmál, byli si totiž ve všem rovni, s výjimkou pohyblivosti. V tomto ohledu byl Threepio nepochybně a nevyhnutelně ve výhodě.

Další výbuch zaduněl chodbou a zbavil Threepio rovnováhy. Jeho nižší průvodce byl na tom v takových okamžicích lépe, protože jeho zavalitý válcovitý trup měl nízké těžiště, dobře vyvážené na silných, klepetům podobných nohách.

Artoo Detoo pohlédl na Threepio, který se snažil zachytit na stěně chodby. Kolem jeho jediného oka záhadně poblikávala světélka. Menší robot zkoumal poškozený kryt svého přítele.

Jeho obvykle bronzově lesklý povrch pokrýval nános kovového a sklovitého prachu a na několika místech bylo vidět škrábance to vše byl důsledek těžkostí, v nichž se ocitla povstalecká loď, na jejíž palubě se nalézali.

Po posledním útoku se začalo ozývat táhlé hluboké dunění, které ani ten nejsilnější výbuch nestačil přehlušit. Pak bez jakéhokoli důvodu toto hluboké dunění ustalo a v pusté chodbě pak nebylo slyšet nic, než suchý praskot zkratovaných spínačů a prskání zmírajících obvodů. Pak se začaly ozývat další výbuchy, ale zněly už z větší vzdálenosti od chodby.

Threepio otočil svou oválnou, téměř lidskou hlavu na stranu.

Jeho kovové uši pozorně naslouchaly. Nepotřeboval napodobovat lidský postoj – naslouchající senzory jimiž byl Threepio vybaven působily ve všech směrech stejně – ale štíhlý robot byl tak naprogramován, aby co nejlépe zapadal do lidské společnosti. Toto naprogramování zahrnovalo i nápodobu lidské mimiky.

“Slyšel jsi to?” položil řečnickou otázku svému trpělivému společníkovi. Měl na mysli onen dunivý zvuk. “Vypnuli hlavní reaktor a motory.” V hlase měl právě tolik nedůvěry a starostí, jako kterýkoli člověk. Kovovou dlaní si třel šedavou skvrnu na boku, kde padající zlomené žebro trupu lodi poškodilo jeho bronzovou barvu. Threepio byl stroj značně marnivý a podobné věci ho trápily. “Šílenství! je to šílenství!” pomalu zavrtěl hlavou.

“Tentokrát nás to určitě zničí.”

Artoo Detoo na to nic neřekl. Svůj soudkovitý trup naklonil vzad, jeho silné nohy se vzepřely o podlahu. Metr vysoký robot se pohroužil do zkoumání stropu nad sebou. I přes to, že neměl hlavu, kterou by naklonil v gestu naslouchání jako jeho přítel, bylo to z jeho postoje jasné. Z jeho reproduktoru se ozvala série krátkých písknutí a bziknutí. I citlivé lidské ucho by to považovalo za pouhé poruchy. Pro Threepio to byla zřetelně formulovaná slova, tak zřetelná jako kdyby byli přímo propojeni.

“Ano, předpokládám, že motor museli zastavit,” připustil Threepio, “ale co teď budeme dělat? Nemůžeme sestoupit do atmosféry, protože náš hlavní stabilizátor je zničený. Nemohu věřit, že se jednoduše vzdáme.”

Na jednou se objevila malá skupina ozbrojených lidí, zbraně připravené. Jejich tváře byly poznamenané únavou stejně jako jejich uniformy a obklopovala je zvláštní aura lidí připravených zemřít.

Threepio se za nimi tiše díval, jak mizí za vzdáleným ohybem chodby, a pak opět pohlédl na Artoo Detoo. Menší robot se stále ještě nakláněl a naslouchal. Také Threepio se podíval nahoru protože věděl, že Artoo Detoo přece jen má lepší naslouchací receptory než on.

“Co je to, Artoo Detoo?” Odpověděl mu krátký příval hvizdů. V následujícím okamžiku už nebylo třeba vysoce citlivých cenzorů. Na další minutu nebo dvě v chodbě převládlo mrtvé ticho. Pak bylo někde nahoře slyšet tlumené “skříp, skříp”, jako když kočka škrábe na dveře. Tento podivný zvuk vyvolaly těžké kročeje a přetahování nějaké techniky kdesi nahoře na palubě.

Jakmile se ozvaly další tlumené výbuchy, Threepio zabručel.

“Prolomili se dovnitř někde nad námi. Tentokrát už kapitán neunikne.” Otočil se a pohlédl na Artoo Detoo. “Myslím, že bychom nejlépe…”

Zaúpění týraného kovu mu přerušilo řeč a oslepující jas zalil vzdálený konec chodby. Někde dole malý hlouček ozbrojených členů posádky, kteří tady před několika minutami proběhli, se utkal s útočníky.

Threepio odvrátil tvář a tudíž i své jemné fotoreceptory právě včas, aby se vyhnul úlomkům kovu, které letěly chodbou.

Na vzdáleném konci se ve stropě objevil otvor a z něho začaly na podlahu chodby odkapávat lesklé kovové tvary jako kuličky růžence. Oba roboti věděli, že žádný stroj nedokáže napodobit plynulost pohybů, s jakou se tyto tvary pohybovaly, aby zaujaly bojové postoje. Nový příchozí nebyly stroje, byli to lidé ve zbroji.

Jeden z nich se podíval na Treepio – ne, nikoli přímo na něho, jak si zpanikařený robot rychle uvědomil, ale kamsi mimo.

Postava pozvedla v obrněných rukách svou velikou pušku, ale už bylo pozdě. Paprsek prudkého světla ji zasáhl hlavu a poslal částečky zbroje, kostí a masa na všechny strany.

Polovina útočících císařských vojáků se zastavila a začala střílet do chodby – všichni mířili těsně kolem obou robotů. “Rychle, tudy,” poručil Threepio, rozhodnutý uniknout pryč od císařských. Artoo Detoo se vydal za ním. Udělali jen pár kroků a spatřili před sebou formaci povstalecké posádky, střílející do chodby. V několika vteřinách chodba byla plná dýmu a křižujících se svazků energie. Červené, zelené a modré blesky se klikatily na lesklých částech stěn a podlahy a odrážely se na kovu jako drobné zášlehy. Do neladu zkázy pronikavě zaznívaly výkřiky raněných a umírajících lidských bytostí – velmi nerobotické zvuky, jak napadlo Threepio. Jeden paprsek dopadl nedaleko robotovy nohy a druhý zasáhl stěnu přímo za jeho zády a obnažil jiskřící obvody a svazky elektrického vedení. Energie dvojího zásahu vrhla Threepio do změti kabelů. Tucet různých napětí ho přimělo k pitvorným poskokům. Jeho kovovou nervovou soustavou probíhaly podivné pocity. Nepůsobili mu bolest, jenom zmatek. Sotva se pohnul a pokusil se o uvolnění, ozvala se další rána a zhroutily se nové nosné buňky. Bitva zuřila dál a hluk a umělé blesky kolem něho neustávaly. Chodba už byla plná kouře. Artoo Detoo přispěchal, aby příteli pomohl se uvolnit. Malý robot projevoval netečný nezájem k energetickému běsnění, naplňujícímu průchod. Jeho konstrukce byla tak nízká, že většina paprsků prolétala nad ním. “Pomoc,” zaječel Threepio, náhle vyděšený novou zprávou z jeho vnitřního senzoru.

“Myslím, že se tu něco taví. Uvolni mi levou nohu – něco se stalo poblíž mého pánevního servomotoru.” Jak bylo pro něho typické, náhle změnil tón z prosebného na rozkazovací.

“Všechno jsi zavinil ty!” rozkřikl se hněvivě. “Měl jsem být chytřejší, místo aby důvěřoval logice redukovaného termokapsulárního domácího asistoru. Nechápu, proč jsi trval na tom, abychom opustili naše přidělená stanoviště a vydali se do téhle pitomé chodby. Ne že by na tom teď záleželo. Celá loď musí být…” Artoo Detoo ho přerušil v půlce slova svým vlastním hněvivým zapípáním a zabzučením, ale nepřestával pečlivě prořezávat a rozmotávat vysokonapěťové kabely.

“Takže takhle?” odpověděl mu posměšně Threepio. “Ty taky, ty jeden mrňavý…”

Mimořádně zuřivý výbuch otřásl chodbou a mrštil jím stranou.

Vzduch se zaplnil dusivým oblakem karbonizovaných komponentů a už nic nebylo vidět.

Dva metry vysoký. Dvounožec. Rozevlátý černý plášť splývající podél postavy. Tvář na věky zakrytá černou dýchací maskou, sice děsivou, ale funkční – Temný pán ze Sithu byl děsivý, hrůzný zjev, ubírající se chodbami povstalecké lodi.

Strach šel ve stopách všech Temných pánů. Právě tohoto však obklopoval oblak zla tak pronikavý a hrozivý, že i otrlí císařští vojáci ustupovali dozadu a nervózně si mezi sebou vyměňovali poznámky. I členové povstalecké posádky, vždycky neústupní, ustávali v odporu a zcela zlomeni prchali při pouhém pohledu na černé brnění – ono brnění, které svou černí zdaleka nedosahovalo temnosti myšlenek, jež obsahoval duch bytosti, která v něm prodlévala.

Tuto mysl nyní ovládal jeden cíl, jedna myšlenka, jedna posedlost. Spalovala mysl Darth Vadera, který teď vcházel do další chodby dobytého křižníku. Trupem sice ještě dál duněl hluk boje, avšak dým už řídnul. Bitva se chýlila ke konci.

Jeden robot bez úhony snesl blízkost procházejícího Temného pána. Threepio se konečně vymotal z posledních kabelů., které ho zadržovaly. Někde za ním císařští vojáci likvidovali poslední zbytky odporu povstalců. Slyšel lidské výkřiky.

Threepio pohlédl dolů a neviděl nic než poničenou podlahu.

Rozhlédl se kolem sebe a v hlase měl starosti. “Kde jsi, Artoo Detoo?” Zdálo se, že kouře poněkud ubývalo. Threepio nahlédl do chodby.

Ano, Artoo Detoo byl na jejím konci. Ale nedíval se směrem, odkud volal Threepio. Malý robot místo toho ustrnul v postoji jakéhosi očekávání. Nad ním se skláněla lidská postava.

Dokonce i pro elektronické fotoreceptory Threepio bylo obtížné proniknout oblaky štiplavého kouře. Byla malá, štíhlá, a jak Threepio usuzoval podle lidských estetických standardů, byla obdařena uklidňující krásou. Zdálo se, že svoji ruku přibližuje k trupu Artoo Detoo.

Dým opět zhoustl a Threepio k nim vykročil. Ale když se dostal na konec chodby, nalezl tam už jenom čekajícího Artoo Detoo.

Znejistělý Threepio se díval kolem dokola. Roboti byli občas obětí elektronických halucinací – ale proč by měl mít vidinu lidské postavy?

Rozhodil ruce… Konec konců, proč ne, zvlášť s ohledem na matoucí okolnosti posledních hodin a také na dávku elektrického proudu, kterou před chvilkou dostal. Neudivilo by ho, kdyby se některé z jeho vnitřních obvodů poškodily.

“Kde jsi?” zeptal se Threepio konečně. “Nejspíš ses schovával.” Rozhodl se, že se o lidské postavě nezmíní. Kdyby to byla halucinace, nechtěl poskytnout Artoo Detoo satisfakci tím, že by dal najevo, jak zle byly jeho logické obvody zasaženy nedávnými událostmi.

“Znovu se tudy vrátí,” pokračoval a kývl směrem do chodby, aniž by dal malému automatu šanci na odpověď, “budou hledat zbylé lidi. Co teď uděláme? Nebudou nám věřit ani slovo, že neznáme nic, co by pro ně mělo cenu. Byli jsme příliš dlouho ve vlastnictví povstalců. Pošlou nás na Kessel do dolů na koření a nebo nás rozeberou na náhradní součástky pro potřebnější roboty. Pokud nás rovnou neodstřelí na místě, protože si budou myslet, že jsme naprogramované pasti. Pokud mi…” Ale Artoo Detoo se náhle otočil a spěchal chodbou pryč.

“Počkej, kam jdeš? Copak si mě neposlouchal?” spílaje v několika jazycích, z nichž některé byly čistě programovací, Threepio svižně pospíchal za svým přítelem. Tyhle jednotky typu Artoo Detoo, napadlo ho, dovedou sami sebe zkratovat, kdykoli to potřebují.

Chodba před velitelským stanovištěm galaktického křižníku byla plná zasmušilých zajatců, shromážděných císařskými vojáky.

Někteří tu leželi ranění, jiní umírali. Císařští oddělili důstojníky od vojínů. Důstojníci v malé skupince si udržovali bojové vzezření a výhrůžně hleděli na mlčenlivou skupinu ozbrojenců, kteří je hlídali. Jako na povel – císařští vojáci stejně jako povstalci – ztichli, jakmile se zpoza rohu objevila mohutná postava v kápi. Dva z doposud nejstatečnějších a nejvzpurnějších povstaleckých důstojníků se roztřásli. Mohutná postava se zastavila před jedním z nich a beze slova k němu vztáhla ruku. Obrovitá ruka stiskla tomuto člověku krk a zvedla ho z podlahy. Povstalecký důstojník vypoulil oči, ale zůstal zticha.

Z velitelského stanoviště vyběhl císařský důstojník a prudce vrtěl hlavou, na níž měl přilbu poznamenanou čerstvými šrámy v místech, kde ho zasáhly energetické paprsky. “Nic, pane. Dočista vymazali i obnovovací informační obvody.”

Darth Vader vzal zprávu na vědomí sotva postřehnutelným pokývnutím. Obrátil neproniknutelnou masku k mučenému důstojníkovi. Prsty kryté kovem ztuhly. Zajatec marně vztahoval ruce v naději, že povolí.

“Kde jsou data, která jste získali?” zaburácel výhružně Vader.

“Co jste udělali s informačními pásky?”

“Nezískali… jsme… žádnou informaci,” zasípal přidušený důstojník, sotva popadaje dechu. Odkudsi z hlubin své bytosti se mu podařilo získat sílu k odporu. “Toto je… diplomatická loď. Copak jste neviděli… naši poznávací značku? My jsme… na diplomatické misi…”

“Do nicoty s vaším posláním!” zaburácel Vader. “Kde jsou ty pásky?” Silněji stiskl. Byla to hrozba.

Důstojník konečně odpověděl sotva slyšitelným přerývaným šepotem: “Ví to jenom… velitel.”

“Na této lodi je znak systému Alderaan,” zavrčel Vader a přiblížil k němu svoji přízračnou masku. “Je na palubě někdo z královské rodiny? Koho vezete?”

Ještě více stiskl své silné prsty a důstojník sebou zmítal čím dál zoufaleji. Zasípěl svá poslední slova, ale nebylo jim rozumět.

Vader nebyl spokojen. Přestože tělo znehybnělo s příšernou a nepochybnou konečností, dál tiskl ruku, až se ozvalo děsivý zvuk praskání kosti, podobný cvakání psích pazourů po plastiku. Konečně Vader odhodil se znechuceným zafuněním až na protější stěnu tělo mrtvého muže připomínající loutku. Několik císařských vojáků muselo v poslední chvíli uhnout, aby je tato hrozná střela nezasáhla.

Obrovité těleso se neočekávaně otočilo a císařští důstojníci strnuli, když na ně Vader upřel svůj zlověstný zrak. “Začněte tuhle loď trhat kus po kusu, díl po dílu, dokud ty pásky nenajdete. Pokud jsou tu cestující, chci je živé.” Chvilku čekal a pak dodal: “Rychle!”

Důstojníci a vojáci div o sebe nezakopávali, jak odsud spěchali nejen proto, aby splnili Vaderovy rozkazy, ale prostě aby byli pryč od jeho zlověstné přítomnosti.

Artoo Detoo se konečně zastavil v prázdné chodbě, kde nebylo stopy po kouři a známkách bitvy. Ustaraný, zmatený Threepio přispěchal za ním.

“Táhneš nás přes polovinu lodi… kvůli čemu?” Umlkl a nevěřícně hleděl na podsaditého robota, který pozvedl jednu ze svých klepetovitých končetin a uchopil pečeť na poklopu záchranného člunu. Okamžitě se rozsvítilo varovné červené světlo a chodbou zaznělo hluboké houkání.

Threepio se divoce rozhlédl kolem sebe, ale chodba byla i nadále prázdná. Když se podíval zpátky, Artoo Detoo se už hrnul do stísněného prostoru člunu. Byl právě tak velký, aby pojmul několik lidí, ale nebyl uzpůsoben na to, aby poskytl útulek mechanikům. Artoo Detoo měl zřejmě potíže, aby se do toho nepatrného prostoru dostal.

“Hej,” zavolal užaslý Threepio naléhavě, “sem nemáš přístup! Je to vyhraženo jenom pro lidi. Nezbývá nám nic jiného, než přesvědčit císařské, že nás povstalci nepřeprogramovali a že máme příliš velkou cenu na to, aby nás zničili, ale když tě někdo uvidí, nezbude nám žádná šance. Vylez ven.”

Artoo Detoo se nějak podařilo vtisknout své tělo před miniaturní kontrolní panel. Poněkud své tělo naklonil a vyslal ke svému nerozhodnému společníkovi proud hlasitých hvizdů a pípnutí.

Threepio naslouchal. Nedokázal mrkat, ale uměl vyvolat dojem, že to dělá. “Poslání… jaké poslání? O čem to mluvíš? Vypadá to, že nemáš v mozku už žádný logický terminál. Ne, už žádné dobrodružství. Zkusím to s císařskými – a za tebou nepůjdu.” Jednotka Artoo Detoo odpověděla hněvivým elektronickým zabzučením.

“Mě nebudeš nadávat, že jsem bláznivý filozof,” odsekl Threepio, “ty jeden váhově předimenzovaný a informačně nezálohovaný sude vazelíny!”

Threepio snoval další vylepšení této charakteristiky, když ho exploze odmrštila na protější stěnu chodby. Z úzkého bočního výstupu vyletěl prach a úlomky kovu a následovala série výbuchů. Z obnažené vnitřní zdi hladově vyskakovaly plameny a odrážely se od plátů vyleštěného povrchu Threepio.

Štíhlý robot zašeptal cosi elektronického, co odpovídá odevzdání duše neznámému, a hupnul do záchranného člunu. “Budu toho litovat,” zašeptal už slyšitelněji, zatímco Artoo Detoo aktivoval za jeho zády bezpečnostní dveře. Menší robot zapnul sérii spínačů, zaklapl kryt a stiskl v určitém pořadí tři tlačítka. Záchranný člun opustil s burácením výmetných náloží zmrzačenou loď.

Kapitánovi císařského křižníku se značně ulevilo, když se z komunikátoru dozvěděl, že na povstalecké lodi byla vyčištěna poslední hnízda odporu. S potěšením poslouchal hlášení, co se děje na zajatém plavidle, když mu zavolal jeden z jeho velících dělových důstojníků. Kapitán se přepojil na jeho stanoviště a v kulaté obrazovce spatřil maličký bod, který odpadával kamsi dolu k drsnému světu, který byl pod nimi.

“Vyletěl další člun, pane. Instrukce?” Důstojníkova ruka visela nad baterií komputerizované energie. Spoléhaje na svoji palebnou sílu a na to, že vše má pod svou naprostou kontrolou, kapitán nečekaně pohlédl na přístroje monitorující záchranný člun. Nebylo na nich nic vidět.

“Nestřílejte, poručíku Hijo. Podle přístrojů na palubě není nic živého. Výpustný mechanismus člunu se zkratoval nebo dostal špatné instrukce. Nemrhejte energií.” Odvrátil se a s uspokojením poslouchal hlášení o zajatcích a materiálu zabaveném na povstalecké lodi.

Záře explodujících panelů a vybuchujících obvodů se divoce odrážela na zbroji člena přepadového oddílu, který první pronikl do chodby. Už se chtěl otočit a zavolat na ostatní, aby ho následovali, když si všiml, že po straně se něco pohnulo. Zdálo se, že se někdo krčí v malém temném výklenku.

Držel svoji pistol napřaženou a opatrně postupoval a upíral do podezřelého prostoru zrak.

V prostoru se krčila malá, třesoucí se postava v bílém oděvu a třeštila na něho oči. Uvědomil si, že stojí před mladou ženou a že její popis odpovídá osobě, na které má Temný pán největší zájem. Voják se usmál pod svou celohlavovou přilbou. Bylo to pro něho šťastné shledání. Dostane odměnu.

Ve své přilbě otočil trochu hlavu k maličkému mikrofonu.

“Našel jsem ji,” sdělil těm, kteří byli za ním. “Připravte se na…” Nikdy nedokončil větu, právě tak jako se nikdy nedočkal vytoužené odměny. Jakmile odvrátil pozornost od dívky ke svému komunikátoru, přestala se s udivující rychlostí třást. Objevila se energetická pistole, kterou dosud skrývala za zády a dívka vyrazila z úkrytu.

Voják, který měl tu smůlu, že ji viděl první, padl na zem hlavu proměněnou ve změť rozdrcených kostí a kovu. Stejný osud potkal muže, který za ním přispěchal jako druhý. Pak se dívčina boku dotkl jasně zelený paprsek energetického pole.

Okamžitě upadla na podlahu. Pistoli stále ještě svírala ve své malé dlani.

Postavy v kovové zbroji se shromáždily kolem ní. Muž se znaky poddůstojníka na paži ji obrátil na záda. Zkušeným zrakem se zadíval na paralyzovanou postavu.

“Bude v pořádku,” řekl konečně, když vzhlédl na své podřízené. “Zavolejte lorda Vadera.”

Strnulý Threepio se díval úzkým průzorem záchranného člunu, jak je začíná pohlcovat žhavé žluté oko Tatooinu. Uvědomoval si, že kdesi za nimi se propadají do nekonečna zmrzačená loď a císařský křižník.

Byl spokojený. Pokud přistanou nedaleko civilizovaného města, bude hledat elegantní zaměstnání v příjemné božíhodové atmosféře, jak lépe odpovídá jeho postavení a výcviku.

Posledních pár měsíců přineslo příliš mnoho vzrušení a nepředvídatelností, než stroj dokáže snést.

Zdálo se ale, že Artoo Detoo zachází s řídícím panelem záchranné lodi jaksi zkusmo, takže vyhlídky byly na vše možné, ne však na hladké přistání. Threepio starostlivě pohlížel na svého podsaditého společníka. “Určitě umíš tuhle věc pilotovat?” Artoo Detoo odpověděl jakýmsi nerozluštitelným hvizdotem, který nikterak nerozptýlil zkormoucený stav robotovi mysli.

Staří osadníci říkávali, že člověk si rychleji zničí oči, když se bude dívat přímo na slunci bičované planiny Tatooinu, než kdyby se díval do obou obrovských sluncí – tak silný byl pronikavý jas odražený těmito nekonečnými pustinami. Nicméně i přes tento jas život mohl existovat a v skutku existoval na těchto planinách, umístěných na dně kdysi vyschlých moří. Bylo to možné jen díky jedné věci: dodávkám vody.

Tatooine samotná poskytovala lidským potřebám jen část vody.

Atmosféra ji uvolňovala jen nerada. Bylo ji nutno z modré oblohy vylákat – vylákat, vynutit, uchvátit a dostat dolu na vyschlý povrch.

Dvě postavy, které se snažily získat tuto vlhkost, stály na svážném úbočí jedné z oněch nehostinných planin. Jedna z nich byla nehybná, kovová – písečný vaporátor, bezpečně zapuštěný do písku a ještě hlouběji do skály. Postava vedle něho byla podstatně živější, i když o nic méně ošlehaná sluncem.

Luke Skywalker dvojnásobně převyšoval věk deset let starého vaporátoru, ale byl ale mnohem méně odolný. V tuto chvíli polohlasitě spílal na adresu zaseknuté záklopky teplotního zařízení. Čas od času se uchýlil k nepříliš jemnému bušení pěstí, místo aby použil nějakého vhodnějšího nástroje. Ani jedna z obou metod nebyla příliš účinná. Lukovi bylo jasné, že mazadla v vaporátoru se vydala na cesty, aby k sobě přitáhla písek a přivábila jeho malé drsné částečky na svůj lesklý olejnatý úsměv. Utřel si pot z čela a na okamžik se protáhl.

Na mladém muži bylo nejzvláštnější jeho jméno. Prohlížel si stroj a lehký vánek si pohrával s jeho hustými vlasy a nabíranou bundou. Nemá smysl se hněvat, opakoval si. Je to jenom neinteligentní stroj.

Zatímco se Luke zabýval těmito úvahami objevila se třetí postava. Vynořila se zpoza vaporátoru a nešikovně šátrala po poškozeném dílu. Z šesti rukou robota typu Treadwell fungovaly jenom tři a ty vypadaly omšeleji, než holínky na Lukových nohou. Stroj se pohyboval trhaně.

Luke na něho smutně pohlédl a pak zvedl hlavu k obloze. Nikde nebyl ani náznak mráčku. Věděl, že to tak zůstane, dokud vaporátor neopraví. Chtěl se znovu pustit do práce, když koutkem oka zachytil kratičký, ale prudký světelný záblesk. Rychle odepnul od pracovního opasku pečlivě vyčištěný makrotriedr a zaměřil jeho čočky k nebi.

Díval se po několik dlouhých chvil a celou dobu si přál, aby tu měl pořádný teleskop místo takového kukátka. Při té podívané zapomněl na vaporátor, na horko a další denní povinnosti. Zaklapl triedr k opasku, otočil se a spěchal k spíderu. Na půl cestě k vozidlu si vzpomněl na svého společníka.

“Hoď sebou,” křikl netrpělivě. “Na co čekáš? Vlez si do káry.” Treadwell k němu vyrazil, pak zaváhal a jal se opisovat úzký kruh. Ze všech kloubů se mu kouřilo. Luke na něho zakřičel další povely, ale nakonec toho znechuceně nechal, protože si uvědomil, že Treadwellův zájem by vzbudil ničím jiným než slovy.

Luke chvilku váhal než se tu rozhodl stroj nechat, ale nakonec sám sebe přesvědčil, že jeho hlavní součásti jsou odepsané. Skočil tedy do landspíderu. Nedávno opravený repulzní kluzák se varovně naklonil k jedné straně, dokud Luke nerozložil rovnoměrně svou váhu a neuvelebil se u řízení. Malokapacitní osobák stabilizoval výšku kousek nad povrchem a kolébal se jako loď na volném moři. Luke zamířil rovnou ke vzdálenému městu Anchorheadu.

Za jeho zády dále stoupal k nebesům ubohý proužek temného dýmu, který vycházel z hořícího robota. Až se Luke vrátí, už tu nebude. V divokých pustinách Tatooinu se potulovali požírači kovu a masa.

Pokud jde o ducha a shovívavost, naleštěný konferenční stůl na tom byl stejně jako mysl osmi císařských senátorů a důstojníků, usazených kolem něho. U vchodu do místnosti, spoře osvětlené ze stěn a z desky stolu stály na stráži císařští vojáci. Hovořil ten nejmladší z účastníků. Choval se jako člověk, který se vysoko a rychle vyšplhal pomocí metod, které nesnesou bližší zkoumání. Generál Tagge měl v sobě jakéhosi zvráceného génia, ale to byla jen část schopností, jež ho vynesli do současného významného postavení. Stejně účinná byla i jeho další temná nadání. Ačkoli měl bezvadně čistou uniformu a také jeho tělo bylo stejně čisté, jako kohokoli z ostatních v místnosti, nikdo ze zbývajících sedmi by se ho nechtěl dotknout. Obklopovala ho jakási slizkost, pocit spíš duševní než tělesný. Přesto si ho mnozí vážili. A báli se ho. “Jak vám říkám, tentokrát zašel příliš daleko,” naléhal generál vemlouvavě. “Lord ze Sithu na nás naléhá, abychom přiměli císaře ke spěchu. Jenže dokud bitevní stanice nebude plně funkční, jsme zranitelní.”

“Někteří z vás si pořád ještě neuvědomují, jak dobře vybavená a organizovaná je povstalecká Aliance. Měli skvělé lodě a jejich piloti jsou lepší než naši. A žene je něco mocnějšího než jsou pouhé motory: jejich zvrácený reakční fanatismus. Jsou nebezpečnější, než si mnozí z vás uvědomují.” Postarší důstojník, tváře poznamenané jizvami tak hlubokými, že je žádná operace nedokázala zcela odstranit, sebou nervózně zavrtěl na křesle. “Nebezpeční pro vaši hvězdnou flotilu, generále Taggu, ale ne pro tuto bitevní stanici.” Maličkýma očkama těkal z muže na muže, kolem celého stolu. “Někdy si myslím, že lord Vader ví, co dělá.”

“Povstání bude pokračovat jen do té doby, dokud ti zbabělci budou mít útočiště. Místo pro odpočinek jejich pilotů a opravu jejich strojů.” Tagge namítl. “Dovolte, abych vám odporoval, Romodi. Myslím si, že budování této stanice více souvisí s touhou guvernéra Tarkina po moci a slávě než s rozumnou vojenskou strategií. Zastánci povstalců v senátě budou pokračovat se svou podporou, dokud…”

Přerušil ho zvuk otevíraných posuvných dveří. Stráže srazili paty. Otočil hlavu, stejně jako ostatní. Do místnosti vstoupily dvě osoby tak rozdílné zjevem, jako byly jednotné svými cíly. Blíže Taggovi byl štíhlý muž s ostrými rysy ve tváři, vlasy připomínající barvou a tvarem starý smeták, s výrazem útočící pirani. Velký Moff Tarkin, guvernér četných teritorií Impéria, provázený rozložitým, ve zbroji oděným lordem Darthem Vaderem. Tagge, nezastrašený, ale přece jen podřízený, pomalu uhnul ze svého sedadla, takže Tarkin zaujal jeho místo v čele stolu. Vader se postavil poblíž.

Tyčil se ve své ohromující mohutnosti za guvernerovým křeslem. Minutu hleděl Tarkin upřeně na Tagga a pak se od něho odvrátil, jako by byl vzduch. Tagge zuřil, ale zůstal zticha. Tarkinův pohled klouzal podél stolu a úsměv tenký jako břitva zůstával přimražený k jeho rysům. “Císařský senát už nás nemusí zajímat, pánové. Právě jsem se dozvěděl, že Jeho Veličenstvo navždy toto těleso rozpustilo.” Shromážděním proběhla vlna úžasu. “Poslední pozůstatky bývalé republiky byly konečně smeteny,” pokračoval Tarkin.

“To přeci nejde,” vzkřikl Tagge. “Jak chce císař udržet kontrolu nad císařskou byrokracií?”

“Musíte pochopit, že senátorská reprezentace formálně nebyla zrušena,” vysvětlil Tarkin. “Byla pouze pozastavena,” teď se usmál trochu šířeji, “po dobu mimořádných opatření. Oblastní guvernéři mají nyní plnou kontrolu a volnou ruku při řízení svých teritoriích.

Znamená to, že konečně může být císařský vliv přímo přenesen do všech rozptýlených světů Impéria. Od této chvíle bude místní guvernéry ovládat strach. Strach z imperiální flotily, strach z této bitevní stanice.”

“A co bude s povstáním?” chtěl vědět Tagge.

“Jestliže se povstalcům podařilo získat přístup k technickým nákresům této stanice, existuje jakási možnost, že by mohli odhalit slabé místo, jehož by mohli v určité míře využít.” Tarkinův úsměv se proměnil v úšklebek. “Jenže my všichni samozřejmě víme, jak dobře střeženy a jak pečlivě chráněny jsou ony důležité údaje. Není možné, aby padly do rukou povstalců.”

“Technické údaje, na které nepřímo narážíte,” zaburácel hněvivě Darth Vader, “budeme mít brzy zase v rukou. Jestliže…”

Tarkin přerušil Temného pána jediným gestem. Něčeho takového by se nikdo z přítomných kolem stolu neodvážil. “Na tom nezáleží. Jakýkoli útok vedený proti této stanici by byl pouhým sebevražedným gestem. Sebevražedným a zbytečným, ať už získali jakékoli informace. Po mnoha dlouhých letech utajeného budování,” prohlásil se zjevným uspokojením, “tato stanice se stane rozhodující silou v naší části vesmíru. Události v této oblasti už nebudou odviset od osudu, úmyslů nebo čehokoli jiného. Rozhodovat o nich bude tato stanice!” Klepetu podobná obrovitá kovová ruka učinila nepatrné gesto a jeden z naplněných pohárů, které stály na stole do ní poslušně vklouzl. Poněkud varovným tónem Temný pán navázal. “Nebuďte tak hrdý na technologický teror, který tu chystáte, Tarkine. Schopnost zničit město svět nebo celou soustavu ve srovnání se sílou neznamená nic.”

“Vaše síla,” ušklíbl se Tagge. “Nesnažte se nás zastrašit vašimi kouzelnickými triky, lorde Vadere. Vaše politováníhodná oddanost staré mytologii vám nepomohla zmocnit se ukradených pásků a nedala vám ani jasnozřivost dostatečnou k tomu, aby jste odhalil tajnou pevnost povstalců. Nemyslíte, že už tohle stačí, abychom se vysmáli…” Tagge najednou vypoulil oči, vztáhl ruce k hrdlu a začal nepřirozeně modrat.

“Myslím si,” poznamenal Vader mírně, “že takový nedostatek víry je ke škodě.”

“To stačí,” odsekl stísněně Tarkin. “Pusťte ho, Vadere. Nemá smysl, abychom se mezi sebou škorpili.”

Vader pokrčil rameny, jako by mu na tom nezáleželo. Tagge se zhroutil na židli, třel si hrdlo a nespouštěl z temného obra vyděšené oči.

“Lord Vader vám poskytne zprávu o umístění povstalecké pevnosti, jakmile tato stanice bude prověřena jakožto funkční,” prohlásil Tarkin. “Pak se k ní přemístíme, zcela ji zničíme a jediným prudkým úderem ukončíme to operetní povstání.”

“Jak si přeje císař,” dodal Vader, nikoli bez sarkasmu, “tak se i stane.”

Pokud z některých těchto mocných mužů sedících kolem stolu shledal, že je žádoucí namítat proti takovému nedostatku úcty, pohled na Tagga je odradil od sebemenší poznámky.

Lukova teta Beru přelévala z chlazené nádoby do džbánku modravý nápoj. Do kuchyně doléhal ze zadu z jídelny hovor. Smutně vzdychla. Hovory, které její manžel vedl u jídla s Lukem, byly čím dál trpčí. Neklid odváděl chlapce čím dál víc od farmaření. Owen, tento prostý muž upnutý na ornou zem, pokud tam nějaká byla, naprosto neměl pro něco takového pochopení. Vrátila nádobu do chladící jednotky, postavila džbán na podnos a spěchala do jídelny. Beru nebyla příliš bystrá žena, ale měla dar instinktivního pochopení pro své důležité postavení v domácnosti. Fungovala jako kadmiové tyče atomovém reaktoru. Dokud ona bude u toho, Owen s Lukem budou dál vytvářet hodně tepla, ale pokud by měla být od nich pryč příliš dlouho – prásk! Kondenzační jednotky zabudované do talířů udržovaly všechno jídlo na stole teplé. Jakmile přispěchala do jídelny, oba muži snížili hlas a změnili téma hovoru. Beru předstírala, že si toho nevšimla.

“Myslím, že ta jednotka Artoo Detoo může být kradená, strýčku Owene,” říkal Luke, jako kdyby se o tom celou dobu mluvilo.

Strýc sáhl po džbánu s mlékem a zamumlal ústy plnými jídla: “Tihle jawové mají sklony sebrat všechno, co není přivázané, Luku. Nezapomeň ale, že se v podstatě bojí vlastního stínu. Kdyby měli přímo krást, báli by se pronásledování a trestu. Teoreticky na to prostě nemají. Proč si myslíš, že je ten droid kradený?”

“Za první je v moc dobrém stavu na to, aby ho někdo vyhodil. Když jsem ho čistil, generoval hologram…” Luke se pokusil zakrýt leknutí, že se prořekl. Spěšně dodal: “Na tom ale nezáleží. Hlavně si myslím, že je kradený, protože podle jeho řečí prý patří nějakému Obi-Wan Kenobimu.”

Lukův strýc se zakuckal. Snad to bylo mlékem, nebo mu zaskočilo sousto. A také to mohl být výraz odporu, který Owen choval vůči té podivné osobě. Buď jak buď, jedl dál a na synovce se ani nepodíval. Luke předstíral, že si ukázky okázalého nesouhlasu nevšiml.

“Říkám si,” pokračoval neochvějně, “že by to mohl být starý Ben. Jméno začíná jinak, ale zbytek souhlasí.” Protože strýc nadále mlčel, Luke na něho přímo uhodil. “Víš, o kom je řeč, strýčku Owene?”

Kupodivu strýc nevypadal rozhněvaně, spíš rozpačitě.

“To nic není,” zamručel. Pořád se mu ještě nepodíval do očí. “Jméno ze starých časů.” Nervózně sebou zavrtěl na židli. “Jméno, které může znamenat jenom potíže.”

Luke odmítnul přijmout nepřímé varování a dále naléhal.

“Je to nějaký příbuzný starého Bena? Viď? Nevěděl jsem, že má příbuzné.”

“Vyhýbej se tomu starému čaroději, slyšíš mě?” Vybuchl strýc. Místo aby vysvětloval, nešikovně vyhrožoval.

“Ale Owene…,” pokusila se Beru jemně zasáhnout, ale obrovitý farmář ji prudce přerušil.

“Tohle je důležité, Beru.” Obrátil pozornost spět k synovcovi. “Už jsem ti o Kenobim vyprávěl.

Je to starý blázen. Nebezpečný, plný falše. Nejlíp je nechat ho být.” Berin prosebný pohled ho trochu uklidnil. “Ten droid s ním nemá nic společného. Nemůže mít,” zabručel na půl pro sebe. “Záznam! Zítra vem robota do Anchorheadu přeformátovat paměť.” Supící Owen se naklonil nad napůl dojedeným jídlem. “Tím to bláznovství skončí. Je mi jedno, co si ta mašina myslí, že je zač. Zaplatil jsem za ní tvrdé kredity a teď je naše.”

“Co když ale opravdu patří někomu jinému,” namítl Luke. “Co když si ten Obi-Wan pro svého droida přijde?”

Při té vzpomínce výraz mezi smutkem a výsměchem přelétl po strýcově ošlehané tváři.

“Nepřijde. Nemyslím si, že je ten člověk ještě na živu. Zemřel zhruba ve stejnou dobu, jako tvůj otec.” Nabral si velké sousto horkého jídla. “A teď na to zapomeň.”

“Takže je to skutečná osoba,” zašeptal Luke, pohlížeje na talíř. “Znal mého otce?”

“Řekl jsem ti, abys na to zapomněl,” odsekl Owen.

“Pokud jde o ty dva roboty, tvá jediná starost je, abys je dal do pořádku a mohly zítra pracovat. Nezapomeň, že jsem do nich vrazil naše poslední úspory. Nekoupil bych je, kdyby sklizeň nebyla tak blízko.”

“Zítra ráno ať se pustí do práce na zavlažovacích jednotkách u jižního hřebenu.”

“Víš,” řekl Luke nevině, “myslím, že ti dva roboti budou pracovat. Takže já…” zaváhal, protože zachytil strýcův podezíravý pohled. “Myslel jsem na naši dohodu stran toho, že tu zůstanu na další sezónu.” Strýc nezareagoval, takže Luke rychle pokračoval, dřív než mu povolí nervy. “Když tihle dva roboti budou dobře pracovat, mohl bych podat přihlášku do Akademie už příští rok.”

Owen se zamračil a snažil se zakrýt rozmrzelost dalším soustem. “Tím myslíš, že chceš posunout přihlášku na příští rok po žních.”

“Máš teď dost droidů a jsou v dobrém stavu. Vydrží.”

“Droidi, dobrá,” souhlasil strýc. “Jenže drojdi člověka nenahradí. Ty to víš, Luku. Nejvíc tě potřebuju při žních. Ještě na příští sezónu.” Odhlédl stranou. Hněv a zlost ho už opustily. Luke se vrtal v jídle, nejedl a nic neříkal.

“Poslouchej,” řekl mu strýc, “poprvé mám šanci vydělat spoustu peněz. Vyděláme tolik, že si na příště můžeme najmout síly. Ne droidy, ale lidi. Pak můžeš jít do Akademie.” Vážil každé slovo. Nebyl zvyklý prosit. “Potřebuju tě tu, Luku.

Chápeš to, viď?”

“Je to další rok,” namítl synovec nešťastně.

“Další rok!” Kolikrát tohle již slyšel? Kolikrát spolu opakovali stejnou šarádu se stejným výsledkem? Owen byl přesvědčený, že už Luka přemluvil. “Čas uteče dřív, než se naděješ.”

Luke prudce vstal a odstrčil talíř s téměř netknutým jídlem stranou. “Přesně tohle jsi říkal loni, když odcházel Biggs.” Otočil se a z místnosti téměř vyběhl.

“Kam jdeš, Luku?” Křičela za ním starostlivě teta.

Lukova odpověď byla smutná, hořká. “Jak to tak vypadá, nejdu nikam.” Pak dodal na uklidnění citlivé tety. “Musím dodělat ty dva droidy, aby mohly zítra pracovat.”

Když Luke odešel, v jídelně viselo ve vzduchu ticho. Oba manželé mechanicky jedli. Potom teta Beru odložila příbor, vzhlédla a řekla vroucně: “Owene nemůžeš ho tu navždycky držet. Většina jeho kamarádů je pryč, všichni, se kterými vyrostl. Akademie pro něho tolik znamená.”

Manžel odpověděl netečně: “Zařídím mu to příští rok. Slibuju. Budeme mít peníze – možná přes příští rok.”

“Z Luka farmář nebude, Owene,” pokračovala pevně. “Nikdy, a nezáleží na tom, jak tvrdě ho z něho chceš udělat.” Pomalu potřásala hlavou. “Má v sobě příliš mnoho ze svého otce.”

Poprvé za celý večer Owen Lars se zatvářil přemýšlivě a starostlivě. Hleděl tím směrem, kudy Luke odešel. “Toho jsem se vždycky bál,” zašeptal.

Byla vysoká, ale nebudila hrůzu. Artoo Detoo prověřoval svoje zrakové obvody a vnitřně se zamračil. Reaktivoval všechna svá zařízení. Příšera ze všeho nejvíc připomínala starce. Byl oděn do obnošeného pláště či spíše kutny, jejíž volné záhyby skrývaly jakési váčky a podivné nástroje. Artoo Detoo bedlivě toto lidské zjevení prozkoumal, ale nezdálo se, že by z něho měl mít strach. Muž ho zřejmě nijak neohrožoval. Dokonce se zdálo, že je čímsi potěšen, uvědomil si Artoo Detoo. Bylo nemožné určit, kde končí látka oděvu příchozího a kde začíná jeho pleť.

Zestárlá tvář měla stejnou barvu jako pískem prostoupený plášť a vousy vypadaly jako pouhé prodloužení střapců, které měl na prsou. Do zjizvené tváře byly vtištěny stopy i po jiném klimatu než pouštním, mrazivém i extrémně vlhkém. Výbojný zobákovitý nos podobný skalisku vybíhal z klikatiny vrásek a jizev. Oči mu po stranách zářily jako azurové tekuté krystaly. Mužův úsměv pronikl prachem, pískem a vousy a jeho oči pokukovaly po zhroucené postavě, ležící vedle spíderu. Artoo Detoo poněkud změnil stanoviště, protože dospěl k závěru, že píseční lupiči se stali objetí jakéhosi zvukového klamu. Ochotně zapomněl na fakt, že zvuky slyšel i on sám. Zdálo se také, že cizinec nehodlá Lukovi ublížit. Artoo Detoo uvolnil ve snaze získat lepší výhled malý oblázek. Ani jeho vlastní elektronické senzory téměř ten zvuk nezaznamenaly, ale muž se otočil, jako by to byl výstřel. Zadíval se rovnou do výklenku, v němž se Artoo Deto schovával a stále se přívětivě usmíval.

“Ahoj, ty tam,” zvolal hlubokým, podmanivě příjemným hlasem. “Vylez ven, přítelíčku. Nemusíš se bát.” V jeho hlase bylo cosi příjemného a uklidňujícího. V každém případě byla společnost neznámého muže lepší než samota v této pustině.

Artoo Detoo se vykolébal do slunečního světla a směřoval k místu, kde ležel Luke. Sudovité robotovo tělo se naklonilo nad bezvládnou postavou. Vyrazilo ze sebe sérii znepokojených hvizdů. Starý muž přistoupil, naklonil se nad Lukem a sáhl mu nejdřív na čelo a potom na spánek. Mladík se v bezvědomí zavrtěl a cosi zamumlal, jako spáč, kterému se něco zdá.

“Neměj starosti,” řekl člověk Artoo Detoo. “Bude v pořádku.”

Jako na potvrzení jeho slov Luke zamrkal. Nevěřícně hleděl vzhůru a zašeptal: “Co se to stalo?”

“Jen klid, synu,” nabádal ho muž, který se posadil na paty. “Měl si těžký den.” Zase se chlapecky usmál. “Můžeš být rád, že ti hlava ještě drží na zbytku těla.”

Luke se podíval kolem, až jeho zrak spočinul na tváři, která se nad ním skláněla. Když ji poznal, udělalo to s ním zázrak. “Ben… to musí být on…” Pak si vybavil nedávné vzpomínky a vylekaně se kolem sebe rozhlédl. Po písečných lupičích nezbylo ani stopy.

Pomalu nadzvedl trup a posadil se. “Ben Kenobi .. to jsem rád, že tě vidím!”

Stařec povstal a prohlížel si dno kaňonu a zubatinu skal nad ním. Chodidlem prohrabával písek.

“Pustiny Jundlandu nejsou stvořeny pro procházky. Tuskenové se dovedou postarat o zbloudilé poutníky.” Znovu pohlédl na svého pacienta. “Řekni mi, mládenče, co tě přivedlo sem, tak daleko do nicoty?”

Luke ukázal na Artoo Detoo. “Tady ten malý droid. Tvrdí, že hledá svého bývalého pána. Nejdřív jsem si myslel, že se zbláznil. Teď už si to nemyslím. U droida jsem ještě nikdy nepozoroval takovou oddanost, až bláznivou. Zdá se, že ho nic nedokáže zastavit. Dokonce se pokusil mě ošidit.” Lukův zrak zalétl vzhůru. “Tvrdí, že patří jakémusi Obi-Wan Kenobimu.” Luke se díval pozorně, ale na muži nebylo nic znát. “Je to nějaký tvůj příbuzný?

Strýc tvrdí, že tu skutečně taková osoba žila. Nebo je to jenom nějaký nedůležitý útržek zničeného záznamu, který zabloudil do jeho primární informační banky?” Pískem ošlehaná tvář procházela proměnami, jak se muž zahloubal do sebe.

Zdálo se, že Kenobi otázku zvažuje. Nepřítomně se probíral pocuchaným plnovousem.

“Obi-Wan Kenobi,” opakoval. “Obi-Wan… nuže tohle jméno jsem už dlouho neslyšel. Velmi dlouho. Podivuhodné…”

“Strýc tvrdí, že už je mrtev,” nadhodil Luke s nadějí v hlase.

“No, mrtev není,” opravil ho Kenobi čile. “Ještě ne, ještě ne.” Luke vzrušeně vstal. Všechny vzpomínky na Tuskenské jezdce byly ty tam.

“Ty ho tedy znáš!” Nepřirozeně mladiství úsměv zableskl na slepenině vrásčité kůži a vousů.

“Ovšem, že ho znám: Jsem to já. Myslím, že jsi to tušil, Luku. Ale přestali mi říkat Obi-Wan dřív, než ses narodil.”

Luke ukázal na Artoo Detoo. “Pak ti tedy ten droid podle všeho patří.”

“Tak tohle je divné,” připustil očividně zmatený Kenobi, pohlížeje na tichého robota. “Nepamatuji si, že bych nikdy vlastnil robota, tím spíše takovou moderní jednotku R2. Nanejvýš zajímavé, nanejvýš zajímavé.” Cosi z nenadání přitáhlo starcův pohled ke sráznému úbočí nedalekých skal. “Nejlíp uděláme, když nastartujeme tvůj spíder. Píseční lupiči se snadno polekají, ale brzy se jich vrátí dvakrát tolik. Jinak bychom mohli o spíder přijít, i když to nejsou jawové.” Kenobi si položil zvláštním způsobem dlaně na ústa, hluboce se nadýchl a vyrazil tak nadpozemský skřek, že se Luke vyděsil. “Po tomhle budou ti lumpové ještě nějakou dobu utíkat,” uzavřel stařec s uspokojením.

“Tohle je výkřik kraitského draka,” vydechl Luke s úžasem. “Jak to dokážeš?”

“Jednou tě to naučím, synu. Není to těžké. Musíš se k tomu správně postavit, mít dobře vycvičené hlasivky a dobrý dech. Kdybys byl císařský úředník, mohl bych tě to naučit hned, jenže nejsi.” Pohlédl znovu na hřeben skal. “A nemyslím si, že tady je na to vhodné místo.”

“O tom se nebudu přít,” třel si Luke zátylek. “Vypadněme od sud.” A v tuto chvíli Artoo Detoo dojemně zapípal. Luke nedokázal rozluštit elektronický vzkaz, ale najednou mu došlo, co za ním vězí.

“Threepio!” vykřikl ustaraně. Artoo Detoo už pospíchal co mohl pryč od spíderu. “Pojďme, Bene.” Malý robot je zavedl ke kraji široké jámy v písku. Tam se zastavil, smutně pobrukoval a ukazoval dolu. Luke se podíval v tom směru a pak se jal opatrně sestupovat po pozvolném sypkém svahu.

Kenobimu nedělal sestup žádné potíže. Threepio ležel v písku přesně na místě, kam se dokoulel a doválel. Kryt měl poškrábaný a pomačkaný, ruku měl ulomenou. Ležela nedaleko.

“Threepio!” zvolal Luke. Žádná odpověď. Zatřásl droidem, ale k aktivaci to nevedlo. Luke otevřel kryt panelu v robotových zádech a několikrát zapnul a vypnul vypínač. Ozval se hluboký hukot, přestal, znovu začal a přešel do normálního vrčení. Za pomoci zbývající ruky se Threepio převalil a posadil.

“Kdepak to jsem,” zabreptal, a snažil se vyjasnit fotoreceptory. Pak poznal Luka. “Ach, omlouvám se, pane. Musel jsem nějak špatně šlápnout.”

“Máš kliku, že tvoje hlavní obvody ještě fungují,” informoval ho Luke. Významně se podíval na vršek kopce. “Můžeš vstát? Musíme odsud vypadnout, než se lupiči vrátí.” Threepio se o to pokusil a servomotory na protest skřípěly.

“Nedomnívám se, že to dokážu. Musíte pokračovat beze mne, pane Luku. Nemělo by smysl, kdybyste měl kvůli mě riskovat. Jsem vyřízený.”

“Ne, nejsi,” přerušil ho Luke. Přestože ten stroj mu nepatřil dlouho, měl k němu vztah. Asi tím, že Threepio nebyl obyčejný zemědělský stroj, se kterým se nedalo pořádně mluvit, na jaké byl Luke zvyklí. “Co mají ty tvoje řeči znamenat?”

“Logiku,” sdělil mu Threepio.

“Prohru,” zavrtěl Luke hněvivě hlavou. S pomocí Luka a Bena Kenobiho se poškozenému robotovi podařilo vstát. Malý Artoo Detoo je se shora pozoroval. V polovině svahu se Kenobi zastavil a podezřívavě nasál do sebe vzduch.

“Rychle, synu. Vracejí se.”

Luke se snažil současně dávat pozor na okolní skály a na to, kam šlape. Ze všech sil se snažil vytáhnout Threepio z jámy.

Ben Kenobiho pečlivě zamaskovaný domek byl zařízen se spartánskou strohostí. Vypadal nepohodlně a většině lidí by asi nevyhovoval. Odpovídal podivnému vkusu majitele. Obývací prostory vyzařovaly smysl pro pohodlí, ovšem spíše rázu duchovního, než aby vycházeli vstříc potřebám pomíjející tělesnosti. Podařilo se jim kaňon vyklidit dřív, než Tuskenští jezdci stačili zaútočit. Podle pokynů Kenobiho Luke zanechal za sebou stopy tak matoucí, že by je nedokázal sledovat ani ten nejbystřejší jawa. Luke se na několik hodin odevzdal pohodlí Kenobiho příbytku. Zůstal v místnůstce vybavené jako malá, ale dobře zařízená dílna, a pracoval na robotově utržené ruce. Pojistné přerušovače obvodů se pod vlivem přetížení naštěstí rozpojily, takže elektronické nervy a ganglie zůstali v podstatě nepoškozené. Stačilo tedy mechanicky připojit paži k rameni a aktivovat přerušovače. Kdyby se paže přelomila uprostřed, musela by do továrny k opravě.

“Podívej se tam, Luku,” ukázal Kenobi na jihozápad. Spíder dál uháněl po povrchu kamenité pouště. “Řekl bych, že vidím kouř.” Luke pohlédl udaným směrem.

“Nic nevidím.”

“Stejně se tam podíváme. Třeba se někomu něco stalo.” Luke otočil spíder.

Netrvalo dlouho a také on spatřil stoupající sloupy dýmu, které Kenobi kdoví jak zachytil. Spíder zvládl slabé stoupání a pak klesal po mírném svahu do širokého mělkého kaňonu. Byl plný pokroucených spálených objektů, které byly původu organického, jiné nikoli. Uprostřed té zkázy, podobný kovové velrybě vyvržené na břeh ležel rozbitý trup jawovského transportéru. Luke zastavil spíder. Kenobi za ním vyskočil do písku a společně začali zkoumat pozůstatky zkázy.

Luke si všiml několika mělkých prohlubní. Přidal do kroku, přešel k další z nich a po chvilce zkoumání zavolal Kenobiho.

“Vypadá to na písečné lupiče. Tady je několik stop po banthách.” Pak si Luke všiml záblesku kovu napůl pohřbeného do písku. “A tady je jedna z jejich dvousečných seker.” Zmateně zavrtěl hlavou. “Nikdy jsem ale neslyšel, že by se Jezdci odvážili na něco tak velkého.” Protáhl se, hledě na vysokou ohořelou siluetu písečného transportéru.

Kenobi prošel kolem něho. Zkoumal široké stopy v písku.

“To nebyli oni,” prohlásil zamyšlen, “ale někdo to nastražil tak, abychom my – nebo kdokoli jiný, kdo by sem přišel – mysleli, že to udělali.” Luke se k němu připojil.

“Nechápu.”

“Pořádně si ty stopy prohlédni,” radil mu starší muž. Ukázal na tu nejbližší a pak na několik dalších. “Není ti na nich nic divného?”

Luke zavrtěl hlavou.

“Ať tu byl kdokoli, nechal banthy klusat vedle sebe. Píseční lupiči vždycky jezdí za sebou, v jedné řadě, aby zmátli stopaře a skryli svou sílu.” Kenobi obrátil pozornost k písečnému transportéru a nechal Luka zkoumat stopy. Ukázal na místo, kde jediný výstřel vyrazil zámek, panty i rám vchodu.

“Všimni si, s jakou přesností se tu střílelo. Píseční lupiči to tak nedovedou. Po pravdě řečeno, na Tatoinu to nikdo neumí s takovou účinností.” Otočil se a hleděl na obzor. Možná, že za některým z blízkých kopců se skrývá tajemství – a hrozba.

“Jenom císařští vojáci dokáží zaútočit na písečný transportér s tak chladnou přesností.” Luke přistoupil k jedné z maličkých zhroucených mrtvol a nohou jí převrátil na záda.

Znechuceně se zašklebil při pohledu na to, co zbylo z toho ubohého stvoření. “Tihle jawové prodali strýci Owenovi a mně Artoo Detoo a Threepio. Poznávám je podle střihu jejich oděvu. Proč by ale císařští vojáci vraždili jawy a písečné lupiče? Museli přece zabít několik jezdců, aby se zmocnili jejich banth.” Usilovně přemýšlel. Uvědomil si, že v něm roste napětí. Hleděl na spíder, přes mrtvoly jawů, které se rychle rozkládaly.

“Takže… jestliže stopovali droidy až k jawům, jistě se dozvěděli, komu je jawové prodali. Takže to je zavedlo až…” Luke utíkal jako zběsilý ke spíderu.

“Luku, počkej… Počkej, Luku,” křičel Kenobi. “Je to moc nebezpečné! Nikdy nedokážeš…” Luke neslyšel nic než hukot ve vlastních uších, necítil nic než žár v srdci. Skočil do spíderu a takřka současně sešlápl pedál plynu až na podlahu. Nechal Kenobiho a oba roboty v oblaku písku a štěrku.

Stáli tam uprostřed rozkládajících se mrtvol, orámováni stále ještě dýmajícím vrakem písečného transportéru. Když se Luke přiblížil ke svému domovu, spatřil jiný kouř, než který stoupal ze stroje jawů. Jen na poslední chvíli si vzpomněl, že by měl vypnout motor, když odklopil kupoli a skákal ven. Temný dým neúprosně stoupal z děr v zemi. Tyto díry byly jeho domovem, jediným, který kdy poznal. Teď to mohly docela dobře být jícny sopek. Znovu a znovu se pokoušel proniknout do podzemního obytného komplexu. Znovu a znovu ho prudký žár zahnal kašlajícího a kuckajícího nazpět. Uvědomil si, že se potácí a z očí mu kanuly slzy, způsobené nejen kouřem.

Napůl oslepený hleděl dolů do vnějšího vchodu do garáže. Ta hořela také. Třeba se jim ale podařilo uprchnout ve druhém spíderu…

“Teto Beru… Strýčku Owene!” Bylo těžké něco zahlédnout skrz oči dráždící clonu. V dýmu objevil dva dýmající předměty, dole v tunelu. Pro slzy a kouř je skoro neviděl. Vypadaly skoro jako… Zavzlykal a zuřivě si vytíral oči, které ho nechtěly poslouchat. Ne.

Pak se otočil, padl na zem a pohřbil tvář do písku, aby se už na nic nemusel dívat.

Luke s Benem posadili Artoo Detoo dozadu do spíderu, zatímco Threepio vyhlížel další vojáky.

“Jestli má Solo tak rychlou loď, jak se vytahuje, měli bychom být z toho venku,” poznamenal starý muž s uspokojením.

“Ale dva tisíce – a dalších patnáct až se dostaneme na Alderaan!”

“Těch dalších patnáct mi starosti nedělá, zato ty první dva ano,” řekl Kenobi. “Asi budeš muset prodat spíder.” Luke bezděky pohladil spíder očima. Ale už ho tolik nevzrušoval jako dřív – jako spousta věcí, na kterých kdysi lpěl.

“To je ou kej,” ubezpečil Kenobiho. “Už ho asi nebudu potřebovat.”

Solo zběžně kontroloval údaje na displejích a číselnících. Občas položil drobnou krabičku k několika senzorům. Podíval se na výsledky a s úlevou řekl Lukovi a Benovi: “S vašimi císařskými přáteli si už nemusíte dělat starosti. Teď už nás nedokážou vystopovat. Říkal jsem vám, že je setřeseme.” Kenobi ani nepokývl na odpověď, protože něco vysvětloval Lukovi.

“Nemusíte mi děkovat všichni na jednou,” zavrčel mírně naštvaný Solo. “Mimochodem, podle palubního počítače se dostaneme na oběžnou dráhu Alderaanu v nula dva sto. Po našem maličkém dobrodružství nejspíš budu muset zmáknout novou registraci.”

Odebral se ke svým přístrojům. Minul při tom malý kulatý stůl. Deska byla pokryta zespoda osvětlenými čtverci. Po stranách byly umístěny počítačové klávesnice. Na desce stolu byly třírozměrné figurky.

Chewbacca se nakláněl nad jednou stranou stolu, bradu opřenou o své mohutné ruce. Velké oči mu zářily a vousiska směřovala vzhůru. Vše nasvědčovalo tomu, že je se sebou náramně spokojený. To trvalo, dokud Artoo Detoo nevztáhl svou krátkou klepetovitou ručku a nedotkl se vlastní klávesnice. Jedna z figurek rázně vykročila. Přešla desku a zastavila se na novém čtverečku. Wookie si promyslel nové rozestavení a po jeho tváři přelétl výraz zmatku a pak hněvu. Díval se po celé desce a pak nahrnul na nevinný stroj záplavu urážek. Artoo Detoo odpověděl jen pípnutím, ale Threepio brzy zasáhl ve prospěch svého méně výřečného druha.

“Táhnul správně, pane. Nadávání vám nepomůže.” Půtka vyvolala Solovu zvědavost. Podíval se přes rameno a lehce se zamračil.

“Nech ho být. Tvůj kamarád tak jako tak vede. Není radno Wookie dráždit.”

“V zásadě sympatizuji s vaším názorem, pane,” opáčil Threepio, “ovšem zde jde o princip. Existují určité standardy chování, jichž se musí držet každá myslící bytost. Pokud je někdo z jakýchkoli důvodů překračuje, například zastrašováním, vzdává se svého práva na označení inteligentní.”

“Doufám, že si na to oba vzpomenete,” poradil jim Solo, “až se do vás Chewbacca pustí.”

“Ostatně naproti tomu,” pokračoval Threepio neochvějně, “chamtivost a zneužívání převahy nad slabším protivníkem jsou známky nesportovního chování.” To zase vyvolalo uražené pípání ze strany Artoo Detoo. Oba roboti se v zápětí pustili do prudké elektronické hádky. Chewbacca na ně střídavě něco poštěkával a mával na ně, zatímco průsvitné figurky čekaly na hrací desce.

Luke strnule stál uprostřed kabiny, stranou hádky. Aktivovaný laserový meč držel připravený nad hlavou. Luke zaujímal útočné a obranné postoje s touto starobylou, slabě bzučící zbraní. Ben Kenobi se na to znalecky díval. Solo občas pohlédl na Lukovi podivné pohyby. Na jeho podlouhlé tváři byl patrný výsměch.

“Ne, Luke.. Tvoje seky musí být ladné. Nesmíš být tak zbrklý,” poučoval Kenobi vlídně. “Pamatuj, že síla je vždy všudypřítomná. Vyzařuješ ji ze sebe, takže tě obklopuje. Bojovník řádu Jedi dokonce cítí sílu jako hmatatelný objekt.”

“Je to nějaké energetické pole?” vyzvídal Luke.

“Je to energetické pole a cosi navíc,” pokračoval Kenobi téměř tajemně. “Je to aura, která současně poslouchá i poroučí. Je to nicota schopná způsobit zázraky.” Chvilku vypadal zamyšleně. “Nikdo, ani vědci řádu rytířů Jedi nedokázali sílu přesně definovat. A možná, že to nikdo nikdy nedokáže. Lze ji vysvětlovat jak magicky, tak vědecky. Ovšem, co jiného je magik než teoretik vstupující do praxe? Teď to zkusíme znovu.”

Starý muž uchopil stříbřitou kouli velikosti mužské pěsti. Byla pokryta jemnými anténami, některé křehké jako tykadla motýlů. Hodil ji před Luka a díval se, jak se zastavila pár metrů před mladíkovým obličejem. Luke zostražitěl.

Koule kolem něho pomalu kroužila. Při změně pozice se jí stavěl tváří. Na jednou bleskurychle vyrazila vpřed a zastavila se jen metr před ním. Lukovi se nepodařilo ji odrazit. V zápětí se vrátila na původní místo. Luke se stahoval na stranu. Ve snaze vyrovnat se senzorům koule stahoval meč vzad a chystal se k výpadu. Když ho podnikl, koule vyrazila a ocitla se mu za zády.

Z jedné z antén vytryskl proud červeného světla a zasáhl Luka do zadní části stehna právě ve chvíli, když švihal mečem – ale pozdě. Paprsek ho srazil k zemi. Luke si třel brnící nohu a snažil se nevnímat Solovy výbuchy výsměchu.

“Bláznivý náboženství a zbraně po dědečkovi, co je to proti dobrýmu blasteru u boku,” chechtal se pilot.

“Nevěříš na sílu?” ptal se Luke a snažil se znovu postavit na nohy. Zmrtvující účinek paprsku brzy přešel.

“Prošmejdil jsem galaxii z jednoho konce na druhý,” chvástal se pilot, “a vyděl jsem spoustu podivnejch věcí. Moc velkou spoustu na to, abych věřil na něco, jako je ta vaše síla. Moc velkou spoustu na to abych si myslel, že něco může někoho dostat pod kontrolu. O svým osudu rozhoduju já – a žádný polomystický silový pole.”

Kývnul na Kenobiho. “Bejt tebou, tak mu to neberu. Je to chytrej starej pán a zná hodně triků a fíglů. Mohl by tě zmáknout, abys mu sloužil.” Kenobi se jen mile usmál a pak se znovu obrátil k Lukovi.

“Měl bys to zkusit znovu, Luke,” řekl vlídně. “Musíš se pokusit odloučit svoje akce od vědomé kontroly. Zkus nesoustředit se na nic konkrétního, ani očima, ani duševně. Musíš nechat svoji mysl plynout, plynout. Jenom tak můžeš použít sílu. Musíš se dostat do stavu, kdy jednáš podle toho, co cítíš, ne podle toho, co sis do předu usmyslel. Musíš přestat uvažovat. Uvolni se, nemysli.”

Hlas starého muže poklesl až do jakéhosi uspávajícího bzučení. Když zmlkl, chromová koule na Luka zaútočila. Ukolébán Kenobiho hypnotizující melodií jí Luke neviděl útočit. Kdo ví, zda vůbec něco jasně viděl. Ale když se koule přiblížila, otočil se s ohromující rychlostí, meč vyletěl vzhůru a podivným způsobem sekl.

Červený paprsek vyzářený koulí odletěl na stranu. Koule přestala hučet, spadla na zem, bylo po všem. Luke se na ní díval s úžasem. Pomrkával, jako kdyby se probral z kratičkého spánku.

“Vidíš, že to dokážeš,” řekl mu Kenobi. “Lze se to naučit. Teď se musíš učit používat síly podle vlastního přání, musíš se jí naučit vědomě kontrolovat.” Kenobi odešel ke straně, za jednou skřínkou objevil velikou přilbu a přinesl ji Lukovi. Nasadil mu ji na hlavu. Mladík vůbec nic neviděl.

“Nevidím,” huhlal Luke. Otáčel se na místě a Kenobi musel ustoupit, aby se dostal z dosahu nebezpečného meče. “Jak mám bojovat?”

“Pomocí síly,” vysvětlil starý Ben. “Posledně jsi taky kouli neviděl, když ti šla po nohou a odrazil jsi její paprsek. Zkus prožít ten pocit znovu.”

“Nedokážu to,” naříkal Luke. “Zase mě trefí.”

“Netrefí, když si budeš věřit,” naléhal Kenobi. Lukovi to nepřipadalo moc přesvědčivé. “Jenom tak si můžeš být jist, že je na sílu spolehnutí.” Kenobi zaváhal, protože si všiml, že skeptický Corellián se otočil a dívá se. Pro Luka by nebylo dobré, kdyby se sebevědomý pilot při každé chybě smál. Nebylo by ale právě tak šťastné mladíka rozmazlovat. Nezbýval na to ostatně čas. Hoď ho do vody, snad poplave, rozhodl se Ben pevně. Naklonil se nad chromovou koulí a stiskl na ní tlačítko. Pak ji vyhodil přímo vzhůru. Snášela se k Lukovi.

V polovině cesty se zarazila a začala padat. Luke po ní sekl mečem. Protože do seku vložil moc vůle, byl příliš pomalý. Anténka opět zazářila. Tentokrát karmínová jehla zasáhla Luka přímo do míst, na kterých sedí. Přestože nebyla nebezpečná, pěkně jí pocítil.

Lukovi uklouzl bolestivý výkřik. Vyskočil a pokusil se mučitele zasáhnout.

“Uvolni se,” připomínal mu starý Ben. “Osvoboď se. Snažíš se používat očí a uší. Nepřemýšlej a užívej zbytku mysli.” Mladík náhle vstal a trochu se zakymácel. Koule byla stále za jeho zády. Opět změnila směr. Zaútočila a vypálila.

Ve stejnou chvíli kmitl laserový meč a přesně odrazil paprsek. Koule tentokrát nespadla. Ustoupila o tři metry a zůstala tam viset ve vzduchu. Luke si uvědomil, že bzučení koule už mu nedoléhá k uším. Opatrně vykoukl zpod přilby. Tvář měl poznamenanou potem a vyčerpáním.

“Dostal jsem…”

“Říkal jsem ti, že to půjde,” oznámil mu Kenobi s uspokojením.

“Jakmile začneš důvěřovat svému vnitřnímu já, nic tě nemůže zastavit. Říkal jsem ti, že máš v sobě hodně ze svého otce.”

“Měl jsi kliku,” zavrčel Solo a znovu se věnoval svým přístrojům.

“Moje zkušenost nezná nic, co by se dalo nazvat štěstím, mladý příteli. Existují jenom příznivá spojení rozličných faktorů, která ovlivní události v něčí prospěch.”

“Říkejte tomu, jak chcete,” odtušil Corellián lhostejně. “Bejt dobrej proti simulátoru je jedna věc. Bejt dobrej proti živý hrozbě je druhá věc.” Zatímco hovořil, malá kontrolka na druhé straně kabiny začala blikat. Chewbaccovi to neušlo a upozornil ho na to. Solo se podíval na pult a oznámil svým cestujícím:

“Blížíme se k Alderaanu. Brzy zbrzdíme a přejdeme na podsvětelnou. Jdeme na to Chewie.” Chewbacca vstal od hry a následoval společníka do pilotní kabiny. Luke se díval, jak odcházejí, ale nemyslel na to, že brzy budou na Alderaanu. Hořel čímsi jiným, čímsi, co zřejmě narůstalo a zrálo kdesi vzadu v jeho mozku, čím více se tím zabýval.

“Poslyš, já jsem něco cítil. Mohl jsem skoro vidět obrysy simulátoru.” Ukázal před sebe na visící přístroj. Kenobi měl slavnostní hlas.

“Luku, učinil jsi první krok do jiného rozměru.”

Čím hlouběji se nořili do vnitřností gigantické stanice, tím hůř předstírali klid. Kdyby ale na obou vojácích ve zbroji někdo nějakou nervozitu poznal, považoval by to na štěstí za cosi přirozeného, a přičítal by to obrovskému nebezpečnému zajatci Wookiemu. S Chewbaccou by oba mladí muži nenápadně vypadat nemohli. Čím dále postupovali, tím více životu bylo. Další vojáci, úředníci, technici a mechanikové se hemžili kolem nich. Všichni se starali o své a trojice si nevšímali, jenom několik lidí vrhlo na Wookieho zvědavý pohled. Chewbaccovo pochmurné vzezření a sebevědomí jejich strážců rozptylovali každé podezření.

Nakonec se dostali k výtahům. Luke si oddychl úlevou. Dopravu tu řídil počítač. Musel se umět dorozumět mluveným slovem, takže z něho mohli získat informace. Prožili vteřinku nervozity, když nějaký úředníček se k nim chtěl do výtahu vecpat. Solo mu ale ostře pokynul, takže se úředníček bezeslova protestu přesunul k vedlejším dveřím.

Luke studoval ovládací desku a když promluvil do mluvítka, snažil se, aby to znělo zasvěceně a důležitě. Místo toho promluvil nervózně, až vyděšeně. Jenže výtah byl stroj zařízený na jednoduchou komunikaci a nebyl programován na to, aby vyhodnocoval přípustnost emocí v hlase. Dveře se tedy zavřely a výtah se rozjel. Po chvilce, která trvala několik minut, ačkoli jim připadala jako hodiny, se dveře otevřely. Vystoupili do bezpečnostního oddělení. Luke doufal, že tu najdou cosi podobného staromódním zamřížovaným celám, jako měli na Tatoinu ve městech jako je Mos Eisley. Místo toho spatřil úzké rampy vroubené bezednými ventilačními šachtami. Tyto můstky, sestavené v několika řadách nad sebou, probíhaly kolem mírně zakřivených stěn, proti nimž ležely beztvářné vězeňské cely.

Kamkoli pohlédli, spatřili ostražitě vyhlížející stráže a energetické brány. Byli si vědomi toho, že čím déle tu budou trčet na místě, tím dříve k nim někdo přijde a položí jim nezodpověditelné otázky. Luke horečně uvažoval, jakou akci by měli zahájit.

“To nepůjde,” zašeptal mu z blízka Solo.

“Proč si to neřekl dřív?” odsekl zmatený a vyděšený Luke.

“Myslím, že jsem to říkal. Já…”

“Psssst!” Lukovy nejhorší obavy se začaly naplňovat a Solo zmlkl. Přicházel k nim vytáhlý, zasmušile se tvářící důstojník. Prohlížel si tichého Chewbaccu a zamračil se.

“Kam vy dva vedete… tohle?” Chewbacca při té poznámce zavrčel a Solo ho uklidnil prudkým šťouchancem do žeber. Zpanikařený Luke zaslechl sám sebe, jak odpovídá téměř pudově:

“Převod vězně z bloku TS138.”

Důstojníka to zmátlo. “Nic nebylo hlášeno. Musím to ověřit.” Muž se otočil a poodešel nedaleko k malé konzoli. Začal na ní vyklepávat svůj dotaz. Luke s Hanem horečně obhlíželi situaci. Zraky jim putovaly z poplašných sirén na energetické brány, dálkově ovládané fotosenzory, až na tři strážné, umístěné v tomto sektoru. Solo uvolnil Chewbaccovi pouta a kývl na Luka. Pak něco pošeptal Wookiemu.

Chodbou otřásl sluch drásající řev. Chewbacca roztáhl obě tlapy a vytrhl Solovi pušku.

“Pozor!” zavolal Solo s hranou hrůzou v hlase. “Utrhl se. Roztrhá nás na kusy!” Jak on, tak Luke odskočili od běsnícího Wookieho, vytrhli z pouzder pistole a začali po něm střílet. Jejich reakce byla skvělá, jejich nadšení pro věc nepopiratelné – ale mířili mizerně. Žádný z jejich výstřelů se uhýbajícímu Wookiemu ani nepřiblížil. Místo něho zasahovali kamery, ovladače energetických bran a tři ohromené strážné.

V tu chvíli si službu konající důstojník uvědomil, že špatná muška obou vojáků si nachází své cíle s vybraným vkusem. Už se chystal spustit všeobecný poplach, když ho zasáhla střela Lukovy pistole a padl bezeslova na šedivou podlahu. Solo přiběhl k otevřenému komplikovanému komunikátoru, který skřehotal znepokojené otázky, co se vlastně děje. Podle všeho vězeňský úsek byl s kýmsi spojen nejen kamerami, ale i odposlechem. Nevšímal si přívalu hrozeb a dotazů a studoval displej umístěný na vedlejším panelu.

“Musíme zjistit, ve které cele ta tvoje princezna vězí. Musí tu být tucet pater a… Tady to je. Cela 2187. Dělej, já s Chewiem je tu zdržíme.” Luke přikývl a uháněl úzkou chodbou. Solo ukázal Wookiemu na místo, odkud bylo možno krýt výtahy, zhluboka se nadýchl a odpověděl na ustavičné výzvy:

“Všechno je pod kontrolou,” řekl do mluvítka pokud možno úředním tónem. “Situace je normální.”

“Nezní to tak,” odsekl hlas tónem odmítající nějaké nesmysly. “Co se stalo?”

“Eh, tedy, jednomu vojínovi selhala zbraň.” Solo se zajíkl a úřední hlas mu sklouzl do nervozity. “Už je po problémech, je nám fajn, díky. A co vy?”

“Posíláme nahoru oddíl,” řekl hlas z nenadání.

Han mohl na druhém konci linky téměř cítit podezření. Co má říct? Raději za sebe nechával hovořit provozní konec pistole.

“Nepovoluji – nepovoluji. Máme tu únik energie. Dejte nám pár minut na zvládnutí. Velký únik – moc nebezpečný.”

“Selhání zbraně, únik energie… Kdo je to tam? Jaké je vaše služební…” Solo namířil na panel pistoli a změnil přístroj na mlčící trosku.

“Stejně to byly pitomý řeči,” zabručel. Otočil se a křikl dolů do chodby: “Pospěš si, Luku! Dostaneme návštěvu.” Luke ho slyšel, ale soustředil se na běh od jedné cely ke druhé. Četl čísla, zářící nad každým vchodem. Jak se zdálo, žádná cela 2187 neexistovala.

Ale existovala a našel ji právě, když se chtěl vzdát a chystal se zkusit štěstí o patro níž. Dlouho zkoumal neosobní vypouklou kovovou stěnu. Nastavil pistoli na maximum. Zadoufal, že se mu neroztaví v ruce dřív, než se dostane dovnitř, a vypálil proti dveřím. Když se rozpálila tak, že ji nemohl udržet, přehodil ji do druhé ruky. Za tu chvilku se kouř poněkud rozptýlil a Luke ke svému překvapení shledal, že dveře se otevřely. Z kouře vyhlédla mladá žena, jejíž portrét mu Artoo Detoo promítl v garáži na Tatoinu před několika staletími, tak mu to alespoň připadalo. Tvářila se nechápavě. Luke na ní civěl. Líbila se mu ještě víc, než když byla na obraze.

“Jste ještě… krásnější, než jsem…” výraz zmatku a nejistoty v zápětí ustoupil a nahradily ho nejdřív rozpaky a pak netrpělivost.

“Na vojáka jste trochu malý,” poznamenala konečně.

“Cože? Aha, mám uniformu.” Sejmul přilbu a trochu se vzpamatoval. “Přišel jsem vás zachránit. Jmenuji se Luke Skywalker.”

“Prosím?” pravila zdvořile.

“Řekl jsem, že jsem vás přišel zachránit. Je se mnou Ben Kenobi. Máme vaše dva droidy…” Při zmínce starcova jména nejistotu okamžitě vystřídal výraz naděje.

“Ben Kenobi!” Podívala se za Luka. Hledala Jediho a jemu nevěnovala pozornost.

“Kde je? Obi-Wane!”

Servisní příkop, propojený energetickými kabely a předivem obvodů, jež vystupovaly z hlubin a ztrácely se v nebesích, vypadal jako by byl stovky kilometrů hluboký. Úzká lávka, jež vedla podél jedné jeho strany, připomínala napnuté vlákno, přilípnuté nad zářícím oceánem. Byla sotva dost široká pro chůzi jediného člověka.

Takový osamělý muž nyní po nejisté lávce kráčel. Upíral zrak na cosi nad hlavou, místo aby se věnoval hrozivé kovové propasti pod sebou. V ohromném otevřeném prostoru duněly klapavé zvuky obrovských spínacích mechanismů, jako by to byli zajatí leviathani, neúnavní a nikdy neusínající. Dva tlusté kabely byly propojeny pod zakrytým panelem. Byl zamčený, avšak Ben Kenobi ho pečlivě prozkoumával po stranách, nahoře i dole. Zvláštním způsobem stiskl kryt panelu, takže odskočil stranou.

Objevil se blikající počítačový terminál. S nemenší péčí vykonal na terminálu několik operací. Jeho počínání bylo odměněno změnou několika kontrolních světel na desce, které začaly svítit modře místo červeně. Bez varování se nedaleko něho otevřely pomocné dveře. Starý muž chvatně uzavřel kryt panelu a vklouzl hlouběji do stínu. Z vchodu vypochodoval oddíl vojáků vedený důstojníkem a přesunul se pár metrů kolem nehybné ukryté postavy.

“Zabezpečujete oblast, dokud poplach nebude odvolán.” Začali se rozptylovat a Kenobi splynul s temnotou.

Omámený Luke klopýtal do přední části lodi. Sotva vnímal zvuk energetických blesků – byly příliš slabé, aby pronikli lodními deflektory, takže neškodně vybuchovaly venku. V tuto chvíli ho vlastní bezpečnost zajímala jen málo. Zamlženýma očima pozoroval, jak Chewbacca se Solem připravují odlet.

“Doufám, že starej pán včas odpojil stahovací pole,” řekl Corellián, “nebo to bude krátkej vejlet.” Luke si ho nevšímal. Vrátil se do hlavní kajuty a tam usedl do křesla a zabořil hlavu do dlaní. Leia Organa se na něho chvilku klidně dívala a pak si sejmula plášť s kapucí. Přistoupila k němu a jemně mu ho přehodila přes ramena.

“Nemohl jsi nic udělat,” šeptala konejšivě.

“Nemůžu věřit, že nás opustil,” zněla Lukova odpověď. Hlasem, který byl jen stínem šepotu. “Nemůžu.” Solo hleděl nervózně kupředu a posunul páku. Masivní vrata ale byla konstruována tak, aby reagovala na přiblížení jakéhokoli letounu. Toto bezpečnostní opatření jim nyní usnadnilo útěk. Loď proklouzla stále ještě se rozevírajícími vraty do volného prostoru.

“Nic,” řekl Solo s hlubokým uspokojením, když prostudoval několik displejů. “Neposlali za námi ani erg. Provedl to parádně.” Chewbacca něco zabručel a pilot přenesl pozornost na další řadu přístrojů.

“Máš recht, Chewie. Zapomněl jsem, že jsou i jiný cesty, jak nás přimět k návratu.” V odhodlaném úsměvu se mu zaleskly zuby. “Ale zpátky nás dostanou v týhle putující bombě jenom rozsekaný na kusy. Vezmi si řízení.” Otočil se a vyběhl z pilotní kabiny.

“Pojď se mnou, chlapče,” křikl na Luka, když vběhl do kabiny. “Nejsme z toho ještě venku.” Luke neodpověděl, ani se nepohnul. Leia obrátila k Solovi hněvivou tvář.

“Nechte ho na pokoji. Copak nechápete, jak moc pro něho starý pán znamenal?” Lodí otřásla exploze a Solo div že neupadl na zem.

“Co má bejt? Starej pán to vzdal, jen aby nám dal šanci prásknout do bot. Copak to chceš prošvihnout, Luku? To chceš, aby Kenobi zhasnul pro nic za nic?” Luke pozvedl hlavu a pohlédl na Corelliána prázdnýma očima. Ne, ne úplně prázdnýma… Někde v pozadí v nich slepě zářilo cosi velmi starého a nedobrého. Beze slova ze sebe strhl plášť a připojil se k Solovi.

Solo ho povzbudil úsměvem a pokynul mu, aby vešel do chodbičky. Luke se podíval udaným směrem, pochmurně se usmál a vklouzl dovnitř. Solo se vydal do protějšího průlezu. Luke se octl ve veliké otočné báni, která vyčnívala z boku lodi. Z vrcholku průhledné polokoule vyčuhovala dlouhá zlověstně vyhlížející trubice, jejíž účel byl očividný. Luke se uvelebil na sedadle a rychle zkoumal ovládací prvky.

Tady je aktivátor, tady je spoušť… z takových zbraní střílel už tisíckrát – ve svých snech. V předu Chewbacca s Leiou pátrali v tečkované propasti. Útočící stíhačky viděli na několika obrazovkách jako ohnivé střelky. Chewbacca najednou hrdelně zařval a zatáhl za několik pák. Leia vykřikla:

“Už jsou tady!” Hvězdné pole se kolem Luka zatočilo. Imperiální stíhač typu TIE se k němu hnal, přeletěl nad ním a zmizel v dálce. Jeho pilot se ve své malé kabině zamračil, protože loď se ocitla mimo jeho dostřel. Upravil si mířidla a nasadil ostrou zatáčku, aby se vrátil na správný kurs k útoku proti prchající lodi. Solo vystřelil na další stihačku. Její pilot málem urval motory ze závěsů, jak se snažil vyhnout mohutným energetickým výbojům. Jeho uspěchaný manévr ho přiměl loď podletět, takže se ocitl na její druhé straně.

Luke si sklopil stínítko přes oči a současně zahájil palbu na prchajícího stihače. Chewbacca střídavě hlídal stroje a vyhledávací obrazovky, zatímco Leia se snažila rozeznat vzdálené hvězdy od útočících vrahů. Dvě stihačky současně se vrhly na loď, která se přetáčela ve spirále. Snažili se to překvapivě ovladatelné plavidlo dostat do mířidel. Solo na sestupující koule vystřelil a Luke následoval se svou vlastní zbraní o vteřinu později. Stíhačky na ně vypálily a proletěly kolem nich.

“Jdou po nás moc rychle,” ječel Luke do komlinku. Další nepřátelský výboj udeřil do předku lodi a jentaktak sklouzl po deflektorech. Pilotní kabina se hrozivě otřásala a přístroje zakvílely na protest proti množství energie, kterou měly monitorovat a kompenzovat. Chewbacca něco na Leiu zabručel. Zašeptala cosi jako uklidňující odpověď, téměř jako kdyby mu rozuměla.

Další stihač spustil přehradnou palbu proti lodi. Avšak výboj tentokrát přetížený štít překonal a opravdu udeřil do boku lodi. Sice byl částečně odražen, nesl však dost energie, aby zničil veliký kontrolní panel v hlavní chodbě oddílu pro cestující. Spršky jisker a obláčky kouře se rozlétaly na všechny strany. Artoo Detoo se statečně vydal do středu toho miniaturního pekla. Loď sebou bláznivě zahoupala a méně stabilní Threepio vpadl do skříně plné náhradních čipů.

V pilotní kabině začala svítit varovná světla. Chewbacca něco na Leiu zavrčel. Znepokojeně se na něho dívala a přála si mít dar wookijské řeči. V tom se k poškozené lodi přiblížila stíhačka a vletěla rovnou Lukovi do mířidel. Tiše pohyboval rty. Vystřelil na ni. Neuvěřitelně obratný malý letoun uhnul, ale když loď podlétal, Solo ho zachytil a spustil nepřetržitou palbu. Stihač znenadání vybuchl. Objevil se neuvěřitelný záblesk pestrobarevného světla. Miliony kousků přežhaveného kovu se rozletěly na všechny strany kosmu. Solo zajásal a zamával na Luka vítězným gestem. Mladý muž mu radostně odpověděl. Pak se znovu soustředili na své zbraně.

To už se další stíhač hnal k trupu lodi a pálil na talířovou anténu jejího vysílače. Uprostřed hlavní chodby zuřily kolem zavalité postavičky hněvivé plameny. Artoo Detoo vypouštěl z hlavy jemný bílý prášek. Pod jeho dotykem plameny rychle uhasínaly. Luke se pokoušel uvolnit, splynout se svou zbraní. Takřka bez toho, že by si to uvědomoval, vypálil na blížícího se císařského. Stačil mrknout a už spatřil planoucí úlomky nepřátelského letounu. Před jeho střeleckou věží utvořily dokonalou světelnou kouli.

Teď bylo na něm, aby Corelliánovi oplatil úsměvy triumfu. V kabině Leia pozorně sledovala poblázněné displeje. Na obloze vyhledávala další letouny. Křikla do mikrofonu:

“Venku jsou ještě dva. Vypadá to, že jsme přišli o boční monitory a jeden deflektor.”

“Jen klid,” řekl jí Solo s nadějí a sebedůvěrou, “ona to vydrží.” Prosebně se podíval na stěny. “Slyšíš mě lodičko? Musíš držet pohromadě! Chewie, snaž se aby k nám nemohli z boku…” Musel zmlknout. Stíhačku typu TIE, jako by se vytvořila z nicoty, pálila po něm svazky energie. Z druhé strany se přiřítila její družka a Luke si uvědomil, že na ní bez ustání pálí a vůbec nedbá na obrovské výboje energie, které k němu směřují. V posledním možném okamžiku, než unikla z dostřelu, pečlivě zamířil hlaveň zbraně a jeho ukazováček pevněji stiskl spoušť. Císařská stíhačka se změnila v rychle se rozrůstající oblak fosforeskujícího prachu. Druhý stíhač zjevně shledal, že se ocitl v nevýhodě, otočil se a největší rychlostí odletěl.

“Dokázali jsme to!” křičela Leia a neočekávaně užaslého Wookieho objala. Zavrčel na ni – velmi mírně.

Leia Organa tiše seděla před velkou obrazovkou, na níž bylo vidět Yavin a jeho měsíce. Ke čtvrté oběžnici se zvolna blížil velký červený terč. Za jejími zády, s očima také upřenýma na obrazovku, stál Dodonna a několik dalších vysokých velitelů.

Poblíž čtvrtého měsíce se začaly objevovat drobné zelené skvrnky a spojovaly se do malých obláčků jako komáři. Dodonna jí položil ruku na rameno. Uklidňovalo ji to.

“Červený terč představuje císařskou bitevní stanici. Proniká stále hlouběji do yavinské soustavy.”

“Naše lodi jsou stále mimo dosah,” poznamenal kapitán, který stál za ním. Ve válcovité pozorovatelně, připevněné na vrcholku věže štíhlé jako rapír, stál osamělý muž. Hleděl do elektrotriedru, připevněného na podstavci. Byl to jediný viditelný představitel užasné techniky, uschované dole pod ním v zeleném očistci.

Z vrcholku nejvyšších stromů k němu doléhaly výkřiky, kňučení a primitivní skřeky. Z některých šel strach, z jiných už méně, ale nic neprozrazovalo tolik zadržované síly jako čtyři stříbřité kosmické lodi, které se objevily pozorovateli nad hlavou. V těsné formaci prohřměly vlhkým vzduchem a v několika vteřinách zmizely v dálce. Mezi stromy se ještě několik okamžiků tříštila ozvěna v marném pokusu dohnat motory, které ten zvuk vyvolaly.

Stíhači se řadili do útočných formacích v kombinovaných sestavách typů X a Y a začali se vzdalovat od měsíce. Vznášeli se nad rozsáhlým atmosferickým oceánem obřího Yavinu a letěli vstříc mechanickému zabíječi. Biggs s Lukem vyrovnávaly své stroje pod dohledem muže, který si stáhl před oči štít a nastavil svá poloautomatická, polomanuální mířidla. Zkontroloval stroje letící vedle něho.

“Modrá parto,” oslovil je komunikátorem, “hovoří Modrý velitel. Nastavte selektory a připravte se. Blížíme se k cíli, směr jedna celá tři…” Nad nimi visela světlá koule, která se podobala Yavinu, ale nedosahovala jeho jasu. Její kovová záře se zcela lišila od záře skutečných měsíců.

Myšlenky Modrého velitele se vracely nazpět po toku let, zatímco pozoroval, jak se obří bitevní stanice blíží k okraji Yavinu. Myslel na nespočetné případy nespravedlnosti, na nevinné, které odvedli na výslech a už nikdy o nich nikdo neslyšel, na celé to množství zla, spáchané čím dále více zkorumpovanější a lhostejnější císařskou vládou.

Všechny tyto hrůzy a utrpení byly soustředěny, znásobeny a zviditelněny jedinou nadutou ukázkou techniky, která se teď blížila.

“Je to tady, hoši,” řekl do mikrofonu. “Modrý dva, jsi moc daleko. Přibliž se, Wedgi.” Mladý pilot, kterého Luke potkal v konferenčním sále chrámu, pohlédl na obrazovku a pak na své přístroje. Něco tam zkusil nastavit a zamračil se.

“Sorry, šéfe. Automatika ujela o pár bodů. Musím jet na manuál.”

“Dobře, Modrý dva. Dej na sebe pozor. Všem lodím, nastavte počítače na útočný režim.” Lukem a Biggsem počínaje, přes Wedge a další členy útočného roje Modrých, všichni hlásili jeden po druhém: “Připraven!”

“Proveďte,” zavelel Modrý velitel, když i John D. a Piggy potvrdili pohotovost.

Dvojitá křídla Xplánů se rozdělila, podobná úzkým vrtulkám javoru. Každá stíhačka nyní měla čtyři křídla, na každém z nich výzbroj a motory, takže byla maximálně manévrovatelná a schopná palby. Nahoře ustavičně rostla císařská bitevní stanice. Už byly vidět podrobnosti na jejím povrchu.

Piloti pozorovali přístaviště, vysílací antény a další umělé hory a kaňony. Luke, který se k této zlověstné černé kouli blížil podruhé, prudčeji oddychoval. Podpůrné přístroje zaznamenaly změnu dýchání a přizpůsobily se. Něco začalo jeho lodí houpat, skoro jako kdyby byl zpátky ve svém skyhoperu a zápasil s nevyzpytatelnými větry na Tatooinu. Prožil několik nepříjemných okamžiků nejistoty, dokud k němu nedolehl uklidňující hlas Modrého velitele.

“Prolétáme jejich vnějšími ochrannými štíty. Držte se. Stabilizujte pohyblivé kontrolky a také zapněte deflektory, vepředu dvojnásobné.” Otřesy a houpání pokračovaly a zhoršovaly se. Luke nevěděl, jak se s tím vypořádat, a udělal to, co udělat měl: držel se řízení a poslouchal rozkazy. Pak turbulence zmizely a vrátil se smrtelně klidný mír vesmíru.

“A jsme uvnitř,” řekl Modrý velitel klidně. “Udržujte radiový klid, dokud se nedostaneme nahoru. Nejspíš nečekají velký útok.” Polovička velké stanice byla nyní ve stínu. Luke byl dost blízko na to, aby viděl jednotlivá světla na jejím povrchu. Kosmická loď, která má měsíční fáze… znovu musel obdivovat zneužitý důmysl a úsilí, vložené do této konstrukce. Tisíce světel rozesetých po jejích oblinách jí dávaly vzhled létajícího města. Lukovi druzi viděli stanici poprvé a někteří byli ještě více ohromeni.

“Podívejte, jak je ten krám veliký,” vydechl Wedge Antilla do svého mikrofonu.

“Přestaň žvanit, Modrý dva,” nařídil Modrý velitel. “Přejděte na útočnou rychlost.” Luke přepnul několik spínačů nad svou hlavou a začal nastavovat displej cílového počítače. Artoo Detoo se díval na blížící se stanici a myslí mu prolétaly nepřeložitelné elektronické myšlenky. Modrý velitel pátral, kde je na stanici umístěna jejich cílová oblast.

“Modrý velitel,” ohlásil se do vysílačky, “tady je Modrý velitel. Jsme na pozici, můžete se do toho rovnou pustit. Šachta je o něco dál na severu. Teď je tam dole trochu zaměstnáme.” Červený velitel byl fyzicky pravý opak velitele Lukova roje. Připomínal typ, pod jakým si lidé představují účetního – malý, hubený, nesmělá tvář. Uměním a odhodláním ale mohl snadno soupeřit se svým protějškem a dávným přítelem. “Startujeme na cílovou šachtu, Dutchi. Připrav se a převezmi to, kdyby se něco stalo.”

“Rozumím, Červený veliteli,” zněla odpověď toho druhého. “Překročíme teď jejich rovníkovou osu a pokusíme se přitáhnout hlavní část palby. Síla s tebou.” Z přibližujícího se roje se oddělily dvě skupiny stíhačů. Xplány se pustily rovnou dolů k mase stanice, zatímco Yplány slétaly severním směrem nad její povrch. Dole na stanici si nedbalá posádka teprve teď uvědomila, že na nedotknutelnou pevnost někdo podnikl organizovaný útok, a ozval se truchlivě kolísavý zvuk poplašných sirén.

Admirál Motti a jeho taktikové předpokládali, že povstalci soustředí svoji obranu na povrch svého měsíce. Proti útoku maličkých kapesních lodí byli naprosto nepřipraveni. Účinná technika císařské moci se ale chystala nahradit tento strategický omyl. Vojáci se řítili do svých obranných stanovišť. Ohromné motory připravovaly mohutné zbraně k palbě. Servomotory kvílely. Stanice bude brzy zahalena ničivou sítí. Energetické zbraně, elektrické výboje a výbušné náboje zničí každé přilétající povstalecké letadlo.

“Tady Modrý pět,” ohlásil se Luke do mikrofonu. Přídí své lodě podnikal radikální pokus, jak oklamat všechny elektronické předpovědi tam dole. Šedivý povrch stanice se už míhal v pruzích kolem jeho průzorů.

“Jsem uvnitř.”

“Jsem přímo za tebou, Modrý pět,” poznal Biggsův hlas v uších. Luke měl v miřidlech stálý cíl, hůř se mířilo císařským obráncům. Ze zbraní malého letadla vylétaly blesky. Jeden rozpoutal ohromný oheň kdesi ve stínu dole. Bude hořet, dokud posádka stanice neuzavře do postižené sekce přívod vzduchu. Lukova radost se proměnila v hrůzu, když si uvědomil, že včas nezvedne svůj letoun, aby se vyhnul kouři ohně neznámého složení.

“Uhni, Luke, uhni!” křičel na něho Biggs. Automatické kompresory však neuposlechly příkazů změnit kurs, protože nesměly připustit tak velkou odstředivou sílu. Stíhačka se pohroužila do vybuchující koule přežhavených plynů. A najednou byl v bezpečí na druhé straně. Bleskově zkontroloval přístroje a uvolnil se.

Průchod ohněm nestačil poškodit nic důležitého – až na to, že černé šmouhy na všech čtyřech křídlech svědčily o tom, jak těsný byl únik. Začal ostře stoupat a kolem jeho lodi rozkvétaly pekelné květy.

“Jsi v pořádku, Luku?” starostlivě se ptal Biggs.

“Trochu osmažený, ale jinak ou kej.” Ozval se jiný strohý hlas.

“Modrý pět,” varoval ho velitel perutě, “musíš se zdržet zkrátka, jinak nezničíš jen stanici, ale i sebe.”

“Rozkaz, pane. Dám si pozor, Jak jste řekl, není to úplně stejné jako ve skyhoperu.” Energetické výboje a paprsky jasné jako slunce nadále vytvářely v prostoru nad stanicí barevné bludiště. Povstalecké stíhačky chaoticky přelétaly nad jejím povrchem a pálily na všechno, co vypadalo jako důstojný cíl. Dvě z letadélek se soustředila na energetický terminál.

Zasáhla ho a z nitra stanice vylétaly klikaté elektrické oblouky. Účinek výbuchu se šířil po různých kabelech a vedeních a působil na všech stranách další exploze, které zasahovaly vojáky, mechanikaly i zařízení. Tam, kde exploze prorazily plášť stanice, unikající atmosféra vysávala nešťastné vojáky a androidy do bezedného černého hrobu.

Darth Vader, klidná temná postava uprostřed zmatku, přecházel od jednoho stanoviště ke druhému. Přispěchal k němu velitel a zadýchaně mu hlásil:

“Lorde Vadere, napočítali jsme jich aspoň třicet, dvou různých typů. Jsou moc malí a rychlí na to, aby se na ně dalo přesně mířit. Pořád unikají zaměřovačům.”

“Povolejte všechny posádky ke stíhačkám TIE. Musíme se dostat ven a zničit je jednoho po druhém.” V nespočetných hangárech začaly svítit červené lampy a naléhavě zněly signály. Mechanici horečně připravovali lodě pro císařské piloty, kteří si nasazovali své přilby.

“Luke,” ozval se Modrý velitel, který proletěl bez úhony ohnivým deštěm, “dej mi vědět, až budeš připraven.”

“Už jdu na to.”

“Dávej pozor,” promlouval hlas v reproduktoru. “Z vnější strany deflekční věže přichází velká palba.”

“Vím o tom, bez starosti,” odpověděl Luke odhodlaně. Převedl svůj stroj do vývrtky a znovu se přehoupl přes ocelový obzor. Výboje vystřelované z konců jeho křídel zasahovaly se smrtonosnou přesností antény a malá vyvýšená stanoviště, která okamžitě vzplála. Usmál se. Vyletěl o něco výše, aby se vzdálil od svítících čar výbojů, které vyplňovaly doposud prázdný prostor. Moc se to nelišilo od honů na myší wompíky v úzkých kaňonech tatooinských pustin.

Biggs následoval Luka po stejné dráze. Císařští piloti se zatím chystali vylétnout ze stanice.Technické čety chvatně odpojovaly energetické přípojky a dokončovaly prohlídky v četných přístavních docích. S větší péčí uchystaly jedno zvláštní letadlo v doku poblíž hlavního přístaviště. Právě do tohoto letounu Darth Vader s obtížemi vecpal svojí obrovitou postavu.

Jakmile dosedl, stáhl si přes tvář druhý obličejový štít. Daleko odsud v chrámu vládla ve štábní místnosti atmosféra nervózního očekávání. Do hlasů lidí, kteří se snažili vzájemně si dodávat odvahu, občas zaznělo silné zabzučení z obrazovky, zobrazující jeviště bitvy. Na vzdálenějším konci sálu, nad panelem plným blikajících světel, skláněl se mechanik a hleděl na zvláštní displej. Hovořil do mikrofonu připevněného před ústy.

“Velitelé rojů – pozor, velitelé rojů! Z druhé strany stanice jsem zachytil nové signály. Blíží se k vám nepřátelské stíhačky.” Luke dostal zprávu ve stejnou chvíli jako všichni ostatní. Vzhlédl k obloze, aby spatřil císařské stroje a pak se znovu věnoval přístrojům.

“Nulová informace. Nevidím nic.”

“Pokračujte ve vizuálním pozorování,” nařídil Modrý velitel. “Je tu všude tolik energie, že budou nad vámi dřív, než je přístroje zachytí. Pamatujte, že mohou zarušit všechno, jenom vaše oči ne.” Luke se znovu otočil a tentokrát spatřil jednoho císařského, jak se řítí za Xplánem. Číslo Xplánu Luke rychle rozpoznal.

“Biggsi!” zařval. “Jde po tobě. Máš ho za sebou… pozor!”

“Nevidím ho,” zaslechl odpověď zpanikařeného kamaráda. “Kde je? Nevidím ho.” Luke se bezmocně díval, jak Biggsova loď vystřelila vzhůru od stanice s císařským pilotem v těsném závěsu. Nepřátelské letadlo na něho bez ustání pálilo a každý další výboj se zřetelně blížil k Biggsovu stroji.

“Přilepil se ke mně,” zněl hlas v Lukově kabině. “Nemůžu ho setřást.” Biggs se přetočil, udělal výkrut, v ostré křivce se navracel k povrchu stanice, ale pronásledující pilot byl vytrvalý a nezdálo se, že by se chtěl pronásledování vzdát.

“Drž se, Biggsi,” zvolal Luke a zvedl stroj v tak strmém úhlu, že stabilizační gyra zaúpěla. “Jdu na to.” Císařský pilot byl tak zaujatý pronásledováním, že si Luka nevšiml. Ten otočil svou loď, aby splynul s šedivým povrchem stanice. Nepozorovaně se dostal pod něho a vklouzl za jeho záď. Elektronická mířidla se srovnala podle pokynů počítače a Luke několikrát vypálil.

V kosmu se ozval jen malý výbuch – nepatrný ve srovnání s ohromnými energiemi, uvolňovanými v palebných stanovištích bitevní stanice. Tento význam měl však zvláštní význam pro tři muže: Luka, Biggse a zejména pro pilota TIE, který se i se svou lodí vypařil.

“Mám ho,” zamručel Luke.

“Jednoho jsem dostal! Jednoho jsem dostal,” ozvalo se v interkomu. Luke usoudil, že hlas patří mladému pilotovi, jemuž říkali John D.

Ano, to byl Modrý šest, který pronásledoval dalšího císařského stíhače nad kovovou krajinou. Z křídel Xplánu vytrvale vyskakovaly výboje, dokud nepřerazily TIE vejpůl. Listům podobné kovové úlomky se rozletěly na všechny strany.

“Dobrý zásah, Modrý šest,” komentoval velitel roje. Pak rychle dodal: “Pozor, máš jednoho za sebou.” Mladý muž v pilotní kabině se okamžitě přestal usmívat. Rozhlédl se, ale pronásledovatele nikde neviděl. Něco v blízkosti zazářilo, tak blízko, že začal hořet předek letounu. Pak cosi udeřilo ještě blíž a vnitřek teď už otevřené kabiny zaplavily plameny.

“Trefil mě, trefil mě!” To bylo poslední, co stačil zakřičet, a pak už se ho zmocnilo zapomnění. Modrý velitel, který se držel vzadu o něco výše a stranou, viděl, jak se loď Johna D. změnila v ohnivou kouli. Trochu mu zbělely rty. Jinak se zdálo, že neviděl žádný Xplán vybuchnout, protože to byla jeho jediná reakce. Měl důležitější věci na práci.

Na čtvrtém měsíci Yavinu si největší obrazovka vybrala tuto chvíli, aby zablikala a zhasla, stejně jako John D. Rozčílení technici pobíhali všemi směry. Jeden obrátil svou strhanou tvář k Leie, veliteli a vysokému bronzovému robotovi.

“Porucha na vysokofrekvenčním přijímači. Oprava bude chvilku trvat…”

“Dělejte, co se dá,” odsekla Leia. “Přepněte na audio.” Kdosi uposlechl a v několika vteřinách zvuky vzdálené bitvy, prostoupené hlasy jejích účastníků, zaplnily sál.

“Stáhni se, Modrý dva, stáhni se,” říkal Modrý velitel. “Pozor na ty věže.”

“Těžká palba, šéfe,” ozval se hlas Wedge Antillesa, “třiadvacet stupňů.”

“To snad není možný,” povzdechl Biggs. “Takovou palbu jsem jakživ neviděl!”

“Přidej, Modrý pět, přidej.” Přestávka, potom:

“Luku, slyšíš mě? Luku?”

“Jsem ou kej, šéfe,” zněla Lukova odpověď. “Mám cíl. Musím ho zaměřit.”

“Dole je moc živo, Luku,” řekl mu Biggs. “Vypadni. Slyšíš mě, Luku? Vypadni.”

“Nech toho, Luku,” nařizoval hluboký hlas Modrého velitele.

“Dole je moc zarušený prostor. Opakuju, přeruš akci! Modrý dva, vidíš Modrého pět?”

“Nula,” odpověděl Wedge rychle. “Dole je neuvěřitelná palebná přehrada. Mám zarušené skanery. Modrý pět, kde jsi? Luku, jsi ou kej?”

“Dostal ho,” hlásil zdrceně Biggs. Pak zvýšil hlas. “Ne, počkat… tamhle je! Vypadá to, že nějakou dostal, ale jinak je ten kluk v pořádku!” Místnost zaplavila úleva. Nejvíce to bylo vidět na tváři nejpůvabnějšího z přítomných senátorů. Zatím na bitevní stanici čerstvé síly vystřídaly k smrti unavené a palbou těžkých děl napůl ohlušené posádky.

Nikdo z nich neměl čas se ptát, jak bitva probíhá, a nikomu na tom moc nezáleželo – nemoc, pronásledující vojáky od úsvitu historie. Luke odvážně sklouzl nízko nad povrch stanice. Jeho pozornost upoutal vzdálený kovový výstupek.

“Drž se blízko, Modrý pět,” řídil ho velitel roje. “Kam letíš?”

“Myslím, že jsem zaměřil pomocný stabilizátor,” odpověděl Luke. “Zkusím ho sejmout.”

“Dej pozor, Modrý pět. Ve tvém sektoru je těžká palba” Luke si varování nevšímal a vedl stroj dál k podivně tvarovanému výčnělku. Byl za svou neústupnost odměněn, protože když jej nakrmil palbou, viděl, že vybuchl v úchvatnou kouli superhorkých plynů.

“Mám ho!” vykřikl. “Letím dál na jih na další.” Leia tiše poslouchala v povstaleckém chrámu – pevnosti. Zdálo se, že je vyděšená právě tak jako rozhněvaná. Pak se otočila k Threepio.

“Proč Luke tolik riskuje?” Vysoký droid neodpověděl.

“Pozor zezadu, Luku,” ozýval se Biggsův hlas v reproduktorech. “Pozor zezadu! Stíhače nad tebou, dotahujou tě.” Leia by chtěla vidět to, co jenom slyšela. To by chtěli i jiní.

“Pomoz mu, Artoo Detoo,” šeptal si Threepio. “A drž se.”

Luke pokračoval v letu, přestože se podíval dozadu a spatřil blízko za sebou předmět, který udělal Biggsovi starosti. Znechuceně se odpoutal od povrchu stanice, opustil cíl a zvedal stroj vzhůru. Nicméně jeho trapič byl dobrý a dál se k němu blížil.

“Nemůžu ho setřást,” oznámil. Něco se k oběma lodím řítilo oblohou.

“Jdu po něm, Luku,” křičel Wedge Antilles. “Drž se.” Luke se nemusel dlouho držet. Wedge střílel přesně a TIE brzy na to zmizel v plamenech.

“Díky, Wedge,” zabručel Luke a volně vydýchl.

“Dobrá rána, Wedge.” To byl opět Biggs. “Modrý čtyři, jdu na to. Kryj mě, Porkinsi.”

“Jsem tu s tebou, Modrý tři,” ujišťoval druhý pilot. Biggs kolem nich přeletěl a pálil ze všech zbraní. Nikdo se nedozvěděl, co vlastně zasáhl, ale malá věžička, kterou trefil svými energetickými výboji, byla zřejmě mnohem důležitější, než se zdála. Po velké ploše bitevní stanice proskakovaly sekundární výbuchy, přeskakovaly z jednoho terminálu k druhému. Biggs se už prosmekl nad neklidným územím, ale jeho druh, který ho následoval trochu vzadu, dostal plnou dávku energie, která dole zuřila.

“Mám problém,” oznamoval Porkins. “Pomátly se mi konvertory.” To bylo slabé slovo. Na jeho přístrojové desce všechno zešílelo!

“Vystřel – vystřel, Modrý čtyři,” radil Biggs. “Slyšíš, Modrý čtyři?”

“Jsem ou kej,” odpověděl Porkins. “Udržím ho. Uhni mi trochu, Biggsi.”

“Jseš moc nízko,” křičel jeho druh. “Vejš, vejš!” S přístroji, které nedávaly žádné informace, a ve výšce, ve které letěl, Porkinsova loď se stala jednoduchým cílem pro jedno z velkých, neobratných děl. Zaúčinkovalo tak, jak si přáli jeho konstruktéři. Porkinsův odchod byl stejně slavný jako krátký. Poblíž pólu bitevní stanice byl poměrný klid.

Útok Modrého a Zeleného roje podél rovníku byl tak prudký a ničivý, že se síly císařských soustředily právě zde. Červený velitel pozoroval tento zdánlivý mír se zachmuřeným uspokojením. Dobře věděl, že nebude trvat dlouho.

“Modrý veliteli, tady je Červený velitel,” oznámil do mikrofonu. “Zahajujeme útok. Větrací šachtu jsme našli a označili. Žádná palba, žádný stíhač – zatím. Vypadá to, že aspoň jeden nálet půjde hladce.”

“Slyším, Červený veliteli,” odpověděl hlas jeho protějšku. “Pokusíme se je tu zaměstnat.” Tři Yplány se odpoutaly od hvězd a padaly dolů k povrchu stanice. V poslední chvíli vyrovnaly let a ponořily se do hlubokého kaňonu, jednoho z mnohých, které brázdily oblast severního pólu Hvězdy smrti.

Kovové bašty uháněly kolem nich. Červený velitel se rozhlížel kolem sebe a zjistil, že císařské stíhačky nejsou v tuto chvíli na dohled. Nastavil frekvenci a oslovil svůj roj.

“Tak jsme tady, hoši. Až si budete myslet, že jste blízko, vzpomeňte si, že máte jít ještě blíž, a teprve pak shoďte ten batoh. Všechnu šťávu přepněte na přední deflektory – nehleďte na to, co na vás budou házet ze strany. S tím si teď nebudeme lámat hlavu.” Císařští vojáci, kteří byli nasazeni podél příkopu, si teprve teď matně uvědomovali, že jejich doposud opomíjená část stanice je cílem útoku. Rychle zareagovali a vstříc útočícím lodím záhy spěchaly první energetické výboje. Bylo jich čím dál víc. V jednu chvíli výboj vybuchl poblíž přilétajícího Yplánu, ale nic vážného mu neudělal.

“Trochu zdivočeli, nemyslíte?” poznamenal Červený dva. Červený velitel reagoval s klidem. “Kolik si myslíš, že tu mají hlavní, Červený pět?” Červený pět, známý mezi povstaleckými piloty pod jménem Pops, kdovíjak odhadl obranu příkopu a současně letěl vstříc houstnoucímu krupobití palby. Přilbu měl tak omlácenou, že byla skoro k nepotřebě. Prošla s ním tolika bitvami, že vlastně neměl právo na přežití.

“Řekl bych asi tak dvacet stanovišť,” rozhodl se konečně, “některá na povrchu, některá ve věžích.” Červený velitel přijal informaci zavrčením. Nastavil si před tvář mířidla počítačového zaměřovače. Stíhačkou dál pohazovaly výbuchy.

“Zapněte zaměřovací počítače,” nařídil.

“Červený dva,” ozvala se první odpověď. “Počítač zaměřen. Přijímám signál.” V odpovědi mladého pilota bylo znát vzrušení. Ale nejstarší pilot mezi povstalci, Červený pět, byl jak se patří chladný a vyrovnaný. Nicméně znělo to divně, když zamručel napůl pro sebe.

“Je to jasný, ušili na nás boudu.” Veškerá palba obránců v okolních stanovištích náhle ustala. Podivné ticho viselo nad příkopem. Kolem řítících se Yplánů se rozplýval povrch stanice.

“Co je to?” zvolal Červený dva a znepokojeně se rozhlížel. “Přestali. Proč?” Pops byl první, kdo správně zhodnotil tuto údajnou nepřítelovu chybu.

“Stabilizujte zadní deflektory. Dávejte pozor na nepřátelské stíhačky.”

“Kápnuls na to, Popsi,” připustil Červený velitel uznale. Hleděl na displeje. “Tady jsou. Tři body na dva deset.” Mechanický hlas odříkával, jak daleko ještě mají k cíli, ale blízko to pořád ještě nebylo.

“Jsme tady jak na talíři,” poznamenal nervózně. “Musíme to odpískat,” řekl starý pán ostatním. “Nemůžeme se bránit a současně jít na cíl.” Staré reflexy v něm vzplály, když objevil na obrazovce tři stíhačky TIE, jak se k nim řítí téměř kolmo v přesné formaci.

“Tři, osm, jedna, nula, čtyři,” klidně oznámil Darth Vader a nastavil si mířidla. Hvězdy mu uháněly za záda. “Postarám se o ně sám. Kryjte mě.” Červený dva měl umřít první. Mladý pilot se nikdy nedozvěděl, co ho zasáhlo, nikdy nespatřil svého kata. I přes všechny zkušenosti Červeného velitele bezmála jala panika, když viděl svého druha mizet v plamenech.

“Jsme tady dole v pasti. Nemůžeme manévrovat – stěny jsou moc blízko. Musíme se nějak uvolnit. Musíme…”

“Držte se cíle,” přerušil ho starší. “Držte se cíle.” Popsova slova Červeného velitele posílila, ale stejně nemohl dělat nic jiného než ignorovat blížící se TIE. Vždyť jeho zbývající dva Yplány se stále ještě blížily cíli. Vysoko nahoře Darth Vader si dopřál chvilku radosti, když přestavoval zaměřovací počítač. Povstalecké letouny pokračovaly v přímém směru a nemohly uniknout. Znovu se Vader zkusmo dotkl prstem spouště. Cosi se dotklo přilby Červeného velitele. Palubní desku zaplavily plameny.

“Je zle,” zakřičel do mikrofonu. “Dostal jsem ji. Dostal jsem ji!” Druhý Yplán se změnil v kouli vypařeného kovu. Zbytky posledních úlomků se rozlétly příkopem. Tato druhá ztráta už byla na Červeného pět moc. Přitáhl k sobě řídící páku a jeho loď začala stoupat v mírné křivce z příkopu. Vedoucí letky císařských za ním vyrazil.

“Červený pět Modrému veliteli,” hlásil. “Jsme pod těžkou palbou. Odněkud se na nás vyhrnuly stíhačky. Nemohu vydržet–”

Přísný, tichý, nelítostný nepřítel se znovu dotkl smrtonosného tlačítka. První výboje udeřily právě ve chvíli, kdy se Pops dostal dost vysoko, aby mohl zahájit únikovou akci. Zahájil ji ale o pár vteřin pozdě. První energetický paprsek zasáhl jeho boční motor a zažehl uvnitř plyny. Motor se rozpadl a utrhl ovládací a stabilizační zařízení. Yplán zahájil dlouhý, ladný pád k povrchu stanice.

“Jsi v pořádku, Červený pět?” ozýval se z reproduktoru lodi znepokojený hlas.

“Tiree je pryč… Dutch je pryč,” vysvětloval Pops pomalu, unaveně. “Pustí se za tebou a v příkopě nemůžeš uhnout. Sorry… teď je to na tobě. Ahoj, Dave…” To byla poslední z těch mnoha zpráv, které veterán kdy podal. Modrý velitel si dal záležet, aby se mu hořkost neprojevila na hlase. Musel překonat smrt svého starého kamaráda.

“Modrá parto, hovoří Modrý velitel. Sraz je v bodě šest jedna. Hlaste všechna křídla.”

“Modrý deset Modrému veliteli. Rozumím.”

“Tady Modrý dva,” hlásil se Wedge. “Blížím se k tobě, Modrý veliteli.”

Luke čekal, až na něho přijde při hlášení řada, když vtom mu něco zapípalo na palubní desce. Podíval se nazpět. Elektronické varování se potvrdilo – zezadu k němu klouzal císařský stíhač.

“Tady Modrý pět,” ohlásil se. Zakýval lodí a pokusil se TIE setřást. “Mám tu problém. Přijdu hned.” Navedl loď na kolmý pád ke kovovému povrchu a pak ji ostře zvedl, aby se vyhnul výbuchu obranné palby z bunkrů tam dole. Pronásledovatele se mu však setřást nepodařilo.

“Vidím tě, Luku,” povzbudil ho Biggsův hlas. “Vydrž.” Luke se podíval nahoru, pod sebe a na strany, ale po kamarádovi nebylo ani stopy. A energetické výboje, jež jeho pronásledovatel vypaloval, se nepříjemně blížily.

“K čertu, Biggsi, kde jsi?” Něco se objevilo, ale ani ne na stranách nebo vzadu, nýbrž skoro přímo před ním. Svítilo to a pohybovalo se to neuvěřitelně rychle. Přímo nad ním to vystřelilo. Zcela zaskočený císařský stíhač si uvědomil, co se stalo až ve chvíli, kdy se mu letoun začal rozpadat. Luke zamířil k bodu setkání. Biggs přeletěl nad ním.

“Dobrý trik, Biggsi. Taky jsem ti to spolknul.”

“Začínám se do toho dostávat,” poznamenal jeho přítel. Prudce uhnul, aby se vyhnul palbě zespodu. Luke ho viděl přes rameno,jak provádí výkrut na znamení vítězství. “Jen mi ukaž, co mám sundat.”